Evelína (24): Jsem těhotná, splašily se mi hormony, brečím i nad rozlitým mlékem. Manžel se ode mne odloučil

S Lumírem jsme spolu čtyři roky, teď navíc čekáme miminko a já těhotenství ještě do nedávna snášela velmi dobře.

Ovládly mě těhotenské hormony

Když mi doktor oznámil šťastnou zprávu, že jsem těhotná, cítila jsem se velmi šťastná. Miminko jsem si vždy přála. Na začátku mi bývalo zle od žaludku, motala se mi hlava, ale zhruba na konci čtvrtého měsíce se situace uklidnila. Jenže po čase nevolnosti vystřídala přecitlivělost. Jakmile se Lumír zpozdil o deset minut, už jsem telefonovala a křičela na něj. Jakmile přišel, hned jsem se zase omlouvala a brečela. Nejdřív to chápal a byl trpělivý.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (31): Toužila jsem po holčičce, když mi po porodu dali do ruky miminko, nechtěla jsem ho

Bohužel se to stupňovalo, stačilo, aby Lumír rozbil talíř, a já už klečela, brečela jak želva, co to provedl, že teď nebudeme mít dost talířů. Zkrátka jsem ze všeho udělala problém. U televize to bylo asi úplně nejhorší, brečela jsem u reklamy na prací prášek. Bylo vidět, že Lumírovi dochází trpělivost. Časem začal neustále opakovat, ať už se to narodí, nebo že zešílí. Nejhorší bylo, že vždycky, když jsem začala vyvádět nebo brečet a uvědomila si, že se chovám jako husa, jsem se hned omlouvala a myslím, že už i na to byl alergický.

Jsi nesnesitelná, odcházím

I přesto všechno se můj manžel pokoušel o nějaké intimnosti, ale ani to nebylo jednoduché. Trvala jsem na tom, aby se vždy důkladně umyl, já jsem taky musela do sprchy, pak jsem povolila jen orální sex, odmítala jsem klasickou soulož, protože jsem se bála, že by mohl miminku ublížit. To už nevydržel.

Začal si balit věci, se slovy, že na to nemá nervy, protože jsem jak šílená. Vedl řeči typu, že nejsem první těhotná na světě, tak ať z toho nedělám takový tyátr. To se mě samozřejmě také dotklo, takže následoval další hysterický výstup, který následovaly omluvy.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

Odešel, řekl, že bude na telefonu, kdybych něco potřebovala, tak ať zavolám, jinak že až do porodu bude bydlet v práci.

Těhotenství se chýlilo ke konci, čekal mě poslední měsíc. Ačkoliv jsem se v tu chvíli, kdy odešel, strašně zlobila a proklínala ho, dnes vím, že udělal to nejlepší, co mohl. Byl mým hromosvodem a vím, že to neměl lehké. I tak mi denně volal, ptal se, jak mi je. Připomínal mi, že mě miluje, ale že snad později pochopím, proč odešel.

Čas uběhl docela rychle a blíží se termín porodu. Lumír už zase bydlí doma, já se krotím, co to jde, máme znamení, že když  TO na mě jde, lusknu prstem a on jde ven.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.