Františka (22): Z truchlení po tátovi mě vyléčilo jeho milované auto. Zažila jsem v něm něco neopakovatelného

Od mých sedmi let jsme byli s taťkou sami. Mamka od nás odešla neznámo kam. Ve své podstatě mi to nijak zvlášť nevadilo. Odjakživa jsem tíhla spíš k taťkovi. Miloval mě čistě a prostě. Přesně tak, jak to dokáže jen rodič.

Mohlo by Vás zajímat:

Vladimír (59): Cestou z taneční zábavy mi zastavilo podivné auto. Dodnes netuším, kdo mě to tenkrát svezl

Taťka velmi lpěl na své autě

Neměli jsme se špatně. Bydleli jsme v malém útulném bytečku na okraji Svitav. Taťka pracoval v místní továrně. Dokázal se o nás skvěle postarat. Zastával i roli mamky, která mě opustila. Dělal se mnou domácí úkoly a vodil mě na kroužky. Mazal mi svačiny do školy, večer mě hladil ve vlasech a čekal, až usnu.

O víkendech jsme vždy vyráželi naším starším autem na nějaký výlet. Jeden ukázal naslepo na mapě místo a tam se jelo. Nezáleželo na tom, jak je to daleko. Mám na naše dobrodružství ty nejkrásnější vzpomínky. Ty už mi nikdy nikdo nevezeme.

V autě jsme vždycky poslouchali Beatles. Taťka je přímo zbožňoval. Možná proto mluvil o našem autě jako o broukovi. Nedal na něj dopustit. Pravidelně ho uvnitř uklízel a stejně pečlivě udržoval i karosérii. Několikrát jsem ho přistihla, jak s tím autem mluví. Přišlo mi to roztomilé a současně trochu divné. Před spaním se s ním chodil loučit a ráno ho vesele vítal.

Mohlo by Vás zajímat:

Zbyněk (19): Auto z bazaru nebylo zcela obyčejné. Mělo skrytou moc, která mě ochránila

Po tátově smrti jsem se bála do auta sednout

Vždycky mi kladl na srdce, že má pro něj nesmírnou hodnotu. ,,To auto je zázračné. Až ho jednou podědíš, musíš se o něj pořádně starat,“ slýchávala jsem často. Roky ubíhaly a já byla najednou ve čtvrťáku na střední škole. Taťka za ty roky docela sešel.

Sotva jsem složila maturitu a našla si práci, táta nečekaně zemřel. Tajil přede mnou zákeřnou nemoc, která ho dostala. Ze dne na den jsem se ocitla sama. Náš byt byl najednou tak ponurý a bez lásky. Svíral se mi v něm žaludek, ale současně jsem z něj nedokázala odejít. Uvnitř jsem věděla, že by se taťka zlobil.

Dlouho jsem se nešla podívat ani na brouka. Stál v garáži a měsíce se pořádně neprojel. Nešlo mi do něj jen tak sednout a nastartovat. V tom autě bylo neskutečně mnoho vzpomínek. Jenže když jsem si uvědomila, jak táta na tom autě lpěl, musela jsem se přemoct. Vzala jsem do ruky mapu a se slzami v očích jsem do ní naslepo zabodla prst.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (25): Koupila jsem auto po zemřelém, mám pocit, že mě hlídá. Jednou mi dokonce zachránil život

Zažila jsem za volantem něco zvláštního

,,Benátky nad Jizerou?“ podivila jsem se. Došlo mi, že tam se naši brali. ,,Zajímavé. Tak jedeme, brouku,“ promluvila jsem k autu. Vycouvala jsem z garáže a vtom se sama pustila hudba. Jak jinak než Beatles, konkrétně skladba Here Comes The Sun. Přišlo mi to úžasné, protože slunce akorát vycházelo. Slzy mi tekly proudem, tak moc mi taťka chyběl.

Zezadu se po pár kilometrech ozvalo: ,,Jsem s tebou, holčičko, jen klidně jeď. Brouk tě v tom nenechá. Můžeš se na něj spolehnout.“ Byl to taťkův moudrý hlas, který jsem celý život poslouchala. Když držím ruce na volantu, cítím taťku a vím, že kdykoliv do toho auta sednu, budu zase s ním. Stále držím náš zvyk, že vyrážím neznámo kam. A brouk mě vždycky na cestě hlídá.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (20): Naše tajné místo mi prozradilo, že milovaná babička nade mnou bdí i po smrti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.