Hanka (31): Dostaly mě poporodní deprese, rok jsem se musela léčit. Málem jsem to neustála

Když jsem se u lékaře dozvěděla radostnou zprávu, že jsem těhotná, byla jsem šťastná. Moc jsme si s Karlem dítě přáli. Začala jsem se chovat trochu víc zodpovědně, aby bylo všechno v pořádku.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (45): Moje dcera čeká dítě s mým milencem. Bojím se jí říct pravdu

Velmi jsem se bála

Neměla jsem větší těhotenské obtíže, takže jsem do práce chodila skoro až do devátého měsíce. Snažila jsem se nestresovat. Chodila jsem hodně na procházky, cvičila a jedla zdravě. Zhruba měsíc před porodem jsem začala být značně nervózní, zdali všechno kolem dítěte zvládnu.

Porod je pro tělo veliký nápor. Začala jsem se bát čím dál tím víc, ze dne na den to se mnou bylo horší. Karlovi jsem do práce volala několikrát denně a ujišťovala se, že to zvládnu. Byl velmi trpělivý, ale dnes vím, že jsem ho tím ničila. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, neustále jsem řešila stejný problém.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (31): Toužila jsem po holčičce, když mi po porodu dali do ruky miminko, nechtěla jsem ho

Nezájem o dítě

Když přišel den porodu, všechno proběhlo bez komplikací. Syn byl zdravý a já také. Celkem dobře jsem se rozkojila, tak jsme po čtyřech dnech odcházeli z porodnice domů. První dny jsem se ještě radovala. Měla jsem syna pořád u sebe. Cítila jsem se unavená, ale prý je to normální.

Jenže já se každý den probouzela čím dál tím víc bez energie. Moje chuť starat se o miminko slábla. Zmohla jsem se syna nakojit a jinak jsem den proseděla na gauči. Karel začal být naštvaný, že je doma neustále nepořádek. Nikdy jsem nic neuvařila, celé dny jsem proležela.

Přestala jsem k synovi v noci vstávat. Karel mě musel budit a nutit, abych dítě nakrmila. Já už na to neměla chuť ani sílu. Z lásky, kterou jsem k synovi měla, toho moc nezbylo. Převládala nechuť a slabost. Začala jsem mluvit o tom, že bychom ho měli dát k adopci.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

Těžká deprese

Karlovi došlo, že nejsem v pořádku. Vzal mě k doktorovi, který po vyšetření prohlásil, že trpím těžkými depresemi a doporučil mi hospitalizaci. To by pro mě znamenalo, že jsem totálně selhala, tak jsem to odmítla. Lékař mi tedy nasadil antidepresiva a musela jsem přestat kojit.

Bohužel, můj stav se natolik zhoršil, že mě museli nedobrovolně umístit na psychiatrické oddělení. Pokusila jsem se o sebevraždu. Jen díky Karlovi jsem přežila. Lékaři mi nasadili intenzivní terapii, bylo to velmi náročné, nemohla jsem spát, nedokázala jsem jíst. O syna se musel starat Karel se svojí matkou.

Po dvou měsících, kdy jsem začala přicházet k sobě, mě pustili na víkend domů. Měla jsem vzpomínky trochu v mlze. Ovšem vidět syna bylo něco krásného. Začala jsem se více snažit. Po roce léčby mi lékař začal postupně vysazovat léky a já se pokusila o normální život. Výčitky, že jsem jako matka selhala, bohužel stále trvají.

Docházím ještě ambulantně na sezení, protože můj démon je pořád naživu. Přála bych si ale znovu otěhotnět. Doufám, že se mi to časem podaří.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (41): Velmi dlouho jsem si marně přála dítě, skoro mne to zlomilo. Najednou se stal zázrak

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.