Jarmila (57): Vím, že svého partnera už nemiluji. Kvůli jedné věci ho však nemůžu opustit

Prožili jsme si s Jirkou dobré i zlé. Velmi brzy nám každému zemřel partner. Já toho svého pochovala ještě před svými padesátými narozeninami, Jirka svou manželku stejně tak. Když jsme se potkali, zdálo se nám to jako nová šance na lásku. Prodala jsem svůj skromný dům, který mi z manželství zbyl, a nastěhovala se do Jirkovy prvorepublikové vily v prestižní části Prahy. Roky nám to klapalo. Pak však přišla událost, která vše změnila.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (25): V bytě po přítelově babičce se děly podivné věci. Stálo za tím nesplněné poslední přání

Zasáhla nám do života obrovská tragédie

Jirkovi se zastřelil syn Michal. Byla to nesmírná tragédie a nikdo dodnes neví, proč to udělal. Byl to veselý, komunikativní kluk, který v sobě pravděpodobně nesl něco, o čem nikdo z nás nevěděl. Jirku to naprosto odrovnalo. Byl to jeho jediný syn a poslední člen rodiny. Pokrevní rodiny.

Moje dcery Jirku milovaly, ale zkrátka nebyly jeho vlastní. Když mi Petra s Karlou začaly rodit vnoučátka, bylo na Jirkovi vidět, jak ho to mrzí. "Vlastně mi došlo, že už nikoho nemám, víš? Jen tebe," řekl mi jednou. A to byla ta osudová slova. V tu chvíli jsem pocítila obrovský závazek.

Mohlo by Vás zajímat:

Květa (54): Kladla jsem si za vinu manželovu smrt. Jednoho zvláštního večera se mi ale dostalo rozhřešení

Příteli začalo všechno vadit

Vnoučátka mu říkala dědo, však jiného neznala. Jirkovi to ale nebylo dost. Postupem času se z něj stával bručoun, který na všem něco viděl. Když jsem spolu letěli na Djerbu, bylo tam moc teplo, moc řas a koktejly také neuměli. Na silnici to podle něj byl samý hlupák, v televizi nic nedávali a číšník v restauraci byl neochotný. Z našeho vztahu se začala bleskovou rychlostí vytrácet romantika.

Časem mi došlo, že Jirku životní tragédie ovlivnila natolik, že už nikdy nebude tím člověkem, do kterého jsem se zamilovala. "Musíš jít dál, Michal by to tak chtěl," říkala jsem často. "To jsou kecy, měl tu být. Není tu, není proč žít," opáčil vždycky. Ta slova mi ubližovala. Zvládala jsem jeho návaly vzteku, noční pláč i výlety do neznáma, ze kterých se vracel až za několik dní. Všude jsme měli vystavené Michalovy fotky, u kterých hořely svíčky.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (55): Dcera se přiznala, že je na ženy. Manžel se jí kvůli tomu nadobro zřekl

Došlo mi, že už mu nemám jak pomoct

Nedávno mi došlo, že už nemůžu. Lidé kolem mě se ptali: "Co se děje? Jsi poslední dobou úplně bez života." A já věděla proč. Protože náš život s Jirkou se stal truchlením. Pokud se začnu smát, Jirkovi se to nelíbí. Není vhodné se smát, říká. Přestali jsme navštěvovat známé a když přijedou moje děti, jen je ze zdvořilosti trpí. Na dovolené jsme nebyli ani nepamatuju. Žijeme vlastně vedle sebe a každý sám.

Toužím odejít. Prostředky bych na to měla, dům jsem prodala a z peněz si něco pronajmu nebo koupím jiný. Ale cítím závazek. Jirka je úplně sám, nikoho nemá. Už ale necítím, že bych ho milovala. Vážím si ho jako člověk a respektuju, že si prošel nesmírnou tragédií. Jenže nemůže truchlit donekonečna. Musí se vrátit do života. Jirka ovšem nechce. A já už tuhle tryznu nehodlám držet s ním. Ale copak ho můžu nechat úplně samotného?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bára (31): Zjistila jsem, že mě expřítel podvedl. Tak jsem vymyslela pomstu, která dopadla nad očekávání

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.