Kateřina se s Danem domluvila na otevřeném manželství. To podle nich byla jediná cesta ven z dlouhodobé krize. Oba byli mile překvapeni, jak jim to prospělo. Nadšení ale netrvalo příliš dlouho. Zapomněli totiž na své děti, které je nachytaly v náruči někoho jiného.
Jak už to někdy v manželství bývá, přišla k nám krize. Myslím, že oba jsme se roky snažili o nápravu, jenže bez úspěchu. Sice jsem to původně nečekala, ale domluvili jsme se na otevřeném vztahu. A s tím, že zůstaneme manželé. Bohužel, zapomněli jsme na jednu zásadní věc - na naše děti.
Do manželství se nám vloudila krize
Krize se plížila velmi pomalu a nenápadně. Začalo to častými hádkami skrze malichernosti. Vyjížděli jsme po sobě i kvůli ponožce pohozené na zemi. Hádka sice vždycky končila smírem, ale hned za rohem čekala další nesmyslná potyčka. K tomu se časem začal přidávat i odpor. Myslela jsem si, že jen z mé strany.
O tom, že má na mě Dan (35) taky averzi, jsem vůbec netušila. Poslední rok a půl jsme spolu už ani nespali. Bylo tedy na čase přijít s nějakým řešením. A kupodivu s tím začal právě manžel. Došlo k tomu jednou večer, když si nalil skleničku vína. „Co se to s námi stalo?" rozpoutal debatu. „Jak to myslíš?" reagovala jsem. „Jen se hádáme, nespíme spolu. Myslíš, že je to na rozvod?" vznesl rozhodující otázku.
„Rozvod? Nad tím jsem nepřemýšlela. Ale jak to tak, jak říkáš, možná už jsme si dali všechno, co jsme mohli," zamyslela jsem se. „Myslíš, že je i nějaké jiné řešení?" chystal si půdu. „Nevím. Možná nějaká manželská poradna?" napadlo mě. „Já bych možná o něčem věděl, ale nesmíš se za ten nápad zlobit," vypadlo z něj. A pak se zhluboka nadechl.
Dohodli jsme se na otevřeném manželství
„Napadlo mě, že bychom měli otevřené manželství," nadhodil Dan. Chvíli jsem na něj jen užasle hleděla a snažila se přijít na to, v čem nám to pomůže. „Jakože budeme spát s někým jiným?" zeptala jsem se. „Nejde jen o sex. Jde o další vztah, který bude muset mít nějaká pravidla. Třeba nám to pomůže. Víš, vídat se s někým dalším," řekl a mě se ten nápad zalíbil.
Neměla jsem co ztratit, takže jsem na to přistoupila. „Jen si nepřeji, aby sis někoho tahal k nám domů. To bude zakázané území," stanovila jsem hlavní pravidlo. „Dál se budeme chovat rodina, jako manželé, ale máme zkrátka možnost si někdy povyrazit," uzavřel naši dohodu Dan.
Já toho využila o měsíc později na jednom pracovním večírku. Dan chodil domů ovoněný cizím parfémem. Během tří měsíců se náš vztah narovnával. Více jsme spolu mluvili, svěřovali se. „Nevěřila bych, že by nám to mohlo pomoci," zhodnotila jsem překvapeně vývoj situace. Jenže, jak už jsem předesílala, zapomněli jsme na děti. A na to, že o tom nevědí. Když za mnou přišla Tereza (12) s tím, že viděla tátu, jak líbá cizí ženu, polilo mě horko.
Zapomněli jsme na děti
Měli jsme co dělat, abychom z toho smysluplně vybruslili. Jen o pár dní později mě viděl Vojta (13), jak si v autě na parkovišti užívám s kolegou. Když za mnou a manželem přišli oba společně s otázkou, co se to doma děje, bylo dost těžké s nimi jednat na rovinu. Tereza hned začala brečet, že se rozvádíme.
Vojta na nás oba křičel a zlobil se. Pravdu jsme jim neřekli, neměli jsme pocit, že by to pochopili. Museli jsme je ubezpečit, že se nic neděje. No a aby tomu mohli vážně věřit, mimomanželské aktivity jsme ukončili. Což nás během několika týdnů vrátilo do starých kolejí. Hádky, výčitky a averze... Teď už přichází v úvahu buď manželská poradna, nebo tolik nechtěný rozvod. Tentokrát ale musíme víc myslet na děti, které za nic nemohou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.