Katka (47): Kývající se lustr a zvláštní sen mě přesvědčily, že existuje něco mezi nebem a zemí

Přihodilo se mi něco, co bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Ve věku dvaceti let mi zemřel syn Martin. Osudnou se mu stala jeho vášeň pro motorky. Možná je to těžké pochopit, ale musela jsem se z místa bydliště odstěhovat. Jinak bych se asi zbláznila.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (20): Naše tajné místo mi prozradilo, že milovaná babička nade mnou bdí i po smrti

Po smrti syna jsme se přestěhovaly

Zůstala mi ještě dcera Natálie (15), která smrt svého bratra nesla velmi těžce. Už jen kvůli ní jsme musely změnit lokalitu. Odstěhovaly jsme se téměř tři sta kilometrů daleko. Není náhoda, že ve vsi, kde bydlíme, žije moje matka. Potřebovala jsem vědět, že mám vedle sebe někoho, na koho se mohu obrátit.

Začala jsem čas od času chodit na mši. A nejinak tomu bylo i v ten zvláštní den. Než jsem ráno odešla do práce, zamířila jsem se rozloučit s Natálií. Vešla jsem k ní do pokoje a všimla si, že se lustr divoce houpe ze strany na stranu. Vzala jsem si židli a snažila se ho zastavit. ,,Jak se ti ho podařilo tak rozhoupat?“ zeptala jsem se dcery.

Ta na mě koukla z postele s knížkou v ruce. ,,Já nic neudělala. Houpe se sám od sebe,“ odvětila znuděně. V bytě žádný průvan nebyl. Dala jsem Natálii pusu na čelo a vycházela z pokoje. Vtom na mě zavolala a ukázala prstem na lustr: ,,Mami, podívej se, už se zase houpe!“ ,,To je divné, čím to může být?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou a znovu ho zastavila.

Mohlo by Vás zajímat:

Anička (17): Byt nám každý večer v sedm sám od sebe ožíval. Až matka našla způsob, jak to zastavit

Mrtvý syn mi dával znamení

Zabalila jsem si věci a šla do práce. Natálie mě měla kolem třetí vyzvednout. Naše kroky poté měly směřovat na mši. Naty ale pro mě přišla do práce dřív než obvykle. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dokončovala poslední úkol. ,,Ty dnes, mami, děláš déle?“ zeptala se. Podívala jsem se na hodinky a říkám: ,,Ne, mám ještě půl hodiny do konce pracovní doby. Je teprve půl třetí.“

Jenže ouha. Na hodinkách jsem sice měla půl třetí, ale ve skutečnosti bylo už půl čtvrté. V ten moment mi došlo, co je vlastně za den. Byl to přesně rok, co měl syn pohřeb. Jeho rozloučení proběhlo právě v půl třetí. Brala jsem to jako znamení, že za mnou přišel. Nikomu jsem ale nic neřekla.

Během mše jsem ho cítila kolem sebe. Tekly mi slzy. Nikdo nechápal, co se děje. V ruce jsem držela kapesník, který měl ten osudný den u sebe. Ještě na něm byly stopy krve. Chránila jsem ho jako poklad a pořád ho nosila u sebe. Ode dne, kdy syn zemřel, jsem ho nevyprala. Nemohla jsem. Byl z něj cítit můj milovaný Martin.

Mohlo by Vás zajímat:

Kryštof (58): Hodiny v bytě se nezastavily jen tak náhodou. Chtěly mi dát znamení

Čekám na další kontakt

Poté se velmi dlouho nic nedělo. Skoro mi bylo líto, že už se se mnou syn nijak nespojil. Tehdy i ten lustr jsem přikládala jeho přítomnosti. Jednoho dne jsem nemohla za živého boha najít ten kapesník. Nebyl na obvyklých místech. Všechny kabelky jsem vyházela, ale jako by zmizel. Už jsem se smiřovala s tím, že jsem ho ztratila.

Pomohl mi ho najít až sen. ,,Hledej ve skříni. V rukávu oblečení," říkal mi v něm nějaký hlas. Hned ráno jsem prolezla skříň. Kapesník byl skutečně v rukávu jednoho svetru. Těším se na další kontakt, který budu se synem mít. Věřím, že něco mezi nebem a zemí skutečně existuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (32): Ve snu se mi zjevila zesnulá maminka. Přišla mě varovat před hrozícím nebezpečím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.