Klaudie se snažila svého přítele ve všem podporovat. Po tom, co musel skončit s fotbalem a dostal nabídku jako trenér, byla to ona, kdo ho povzbuzoval. Jednoho dne se rozhodla, že ho na hřišti překvapí. Nakonec byla překvapená ona, když zjistila, že tam dělá zcela něco jiného, co s fotbalem nemá nic společného. Co odhalila?
Myslela jsem si, že nám s Michalem nic nechybí. Vedli jsme spokojený a pohodový život, každý z nás měl svoje koníčky, já se věnovala gymnastice a Michal před lety hrál fotbal na vysoké úrovni. Musel s tím skončit, měl ošklivé zranění kolene. Místo toho čas od času chodil na místní hřiště pomáhat s tréninkem fotbalu malých dětí.
Fandila jsem mu
Nejdřív to bylo maximálně dvakrát měsíčně. Chodil domů spokojený, že je zase u fotbalu. Já na tom neviděla nic špatného. Po čase přišel s tím, že bude brát pravidelně úterky a čtvrtky a bude trénovat nejmenší děti. Měla jsem z toho radost, protože měl velmi dobrý vztah k dětem, což jsem jako žena ocenila.
Po roce, když už děti ovládaly několik prvků fotbalů, začalo období, kdy začaly jezdit i po zápasech. Michal byl tak nadšený, že jsem mu nebránila. Občas nám to nabouralo plány na víkend, ale snažila jsem se být tolerantní.
Trénoval, ale s fotbalem to nemělo nic společného
Jednou jsem si řekla, že vlastně ani nevím, jak jeho trénink probíhá. Jedno úterý jsem se rozhodla, že ho tam překvapím. Myslel si, že mě to nezajímá, takže se mnou ani nepočítal.
Když jsem přišla na hřiště, viděla jsem sice děti na hřišti, ale Michala nikde, děti trénoval někdo jiný. Šla jsem si objednat kávu a dojít si na toaletu. Procházela jsem kolem kabin, když v tom jsem zaslechla hekání. Dalo se jasně odhadnout, co se za dveřmi odehrává. Normálně bych šla dál, ale poznala jsem mužský hlas, jak říká: ,,Dostaneš, co proto.“
Byl to Michal. Nedalo mi to a otevřela jsem dveře. Byla jsem v šoku. Ležel tam na nějaké ženské, měl dres svého oblíbeného fotbalisty, na krku píšťalku. Klátil jí tam hlava nehlava.
Pronesla jsem něco jako:,, To je panečku dřina, co?“ Okamžitě z ní slezl. Koktal něco o tom, že to není tak, jak to vypadá. Bouchla jsem dveřmi a utíkala pryč.
Běžela jsem domů. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně. Přiběhl chvíli po mně a snažil se mi to vysvětlit. Nebylo jak, vím, co jsem viděla. Lhal mi rok, že chodí trénovat děti a místo toho tam brousí nějakou maminku. Já ho ještě podporovala a fandila mu, že to třeba s týmem někam dotáhne.
Prosil o odpuštění. Já nejprve kývala, že to zkusíme, ale bohužel, důvěra je věc, která se těžko získává jen tak. Nakonec jsme se rozešli. Doneslo se ke mně, že tým má nového trenéra. Michal tam trenérem nikdy ani nebyl.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.