Květa (57): Manžel mi řekl, že až zemřu, na můj pohřeb nepřijde. To mu nikdy neodpustím

Doposud jsem si myslela, že Miloš je moje životní láska a budeme spolu v dobrém i zlém. Měli jsme nespočet krizí, ale vždycky jsme to nějak ustáli.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivan (39): Měl jsem poměr se sousedkou a žena to zjistila. Pozvala ji na večeři a pomstila se

Litovala jsem blízké, kteří se se sousedkou nemohli rozloučit

Nedávno jsme spolu seděli večer u stolu a bavili jsme se o koronaviru, ostatně jako každý den, a poté padla řeč i na naši sousedku. Byla o trochu starší než já a umřela. Oba jsme se shodli, že to je hrozné neštěstí. Já jsem se navíc rozčilovala, že kvůli protiepidemickým opatřením nemůže mít na pohřbu více než patnáct lidí.

„Vždyť to je hrozné. Vem si, jak velkou rodinu měli. Čtyři děti, jejich manželky s dětma. Pravidelně sem jezdily její dvě sestry s rodinou,“ vyjmenovávala jsem a Miloš mě doplnil: „Její rodiče pořád žijou, plus širší rodina, přátelé, kolegové.“ Došli jsme k podstatně vyššímu číslu, než činí povolený počet smutečních hostů, a mně bylo líto, že se všichni nemohli jít rozloučit.

Mohlo by Vás zajímat:

Šimon (27): Odstěhoval jsem se kvůli partnerce do města. Čekal jsem něco jiného, asi tu zešílím

Řekl, abych s ním na pohřbu nepočítala

Proto jsem začala přemýšlet nad vlastním pohřbem. „Chraň Bůh, ale teď si vem naši rodinu. Ty, Honza, Pepa,…,“ počítala jsem, když vtom mě Miloš přerušil. „Mě tam nepočítej,“ kroutil hlavou.

V první chvíli jsem vůbec nechápala, co tím myslí. „Však jsi manžel, tak se taky počítáš,“ opravila jsem ho v domnění, že si to popletl, on to ale myslel jinak. „Mě nepočítej. Já na tvůj pohřeb nepůjdu,“ zvedl se a odešel. Tím rozpoutal absurdní debatu.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (58): Na pohřbu manžela jsem se zamilovala. Všichni mě za to pomluvili

Netušila jsem, s jakým necitou žiji

Nejdřív jsem se z něj snažila dostat, jaký má k tomu důvod. Pořád mi odpovídal, že prostě nepůjde. Potom se začal vykrucovat. „Chlapi umírají jako první, takže v klidu,“ odvětil. Já jsem se ale nedala: „Co to plácáš? A co když chytnu ten covid a umřu? Co když mě srazí zítra auto? Tak mi snad půjdeš na pohřeb, ne?!“ křičela jsem na něj. „Nepůjdu!“ ječel na mě zpátky.

Pak zase vymýšlel, že nemá pohřby rád, že se se mnou může rozloučit doma tak, že na mě bude myslet. Argumentovala jsem tím, co by tomu řekli příbuzní a děti, kdyby tam nebyl, a on mě naprosto uzemnil: „Byli by rádi, že jsem jim přenechal místo a může jich přijít víc!“

„Jo tak oni by byli rádi, že jsou na mým pohřbu!?“ zakřičela jsem a vztekle jsem odešla. To byla poslední věta, kterou jsme si řekli. Nerozumím tomu, s jakým člověkem to žiji. On by se se mnou nepřišel ani rozloučit. Dovedu si představit to jeho loučení doma. S pivem v ruce a zapnutou televizí. Tohle mu v životě neodpustím.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdena (38): Několikrát do měsíce jsme na rozvod, ten mi ale manžel zakázal. Prý bych toho litovala

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.