Laura (25): Něco mě přinutilo zastavit u hrobu neznámé ženy. Události, které následovaly, si dodnes neumím vysvětlit

Přiznám se, že jsem byla na hřbitově pouze třikrát. Častěji se tam objevovat jsem neměla důvod. Když mě však před časem kamarádka požádala, abych ji doprovodila uctít památku jejích nedávno zesnulých rodičů, kývla jsem. Na hřbitově jsem ale zažila něco, co mě přimělo opět tyto návštěvy ze svého života vynechat.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (73): Malý chlapec na hřbitově mi dal vůli žít dál. Upozornil mě na něco, co už jsem vnitřně dávno tušila

Nejsem pravidelný návštěvník hřbitovů

Na hřbitově jsem byla vůbec poprvé v deseti letech. Mamince tehdy zemřela blízká kamarádka a já jí dělala doprovod. To místo mi přišlo velmi ponuré a necítila jsem se tam dobře. Podruhé jsem hřbitov navštívila ve dvaceti letech. Tehdejšímu příteli zemřel dědeček a společně se mnou mu chtěl položit květinu na hrob.

Pamatuji si, že ani tato návštěva mi nedělala psychicky dobře. Bylo deprimující procházet mezi hroby a připustit si, že v nich leží mrtvoly. Potřetí jsem šla na hřbitov teprve nedávno. Moje blízká kamarádka Barbora (24) přišla o rodiče. Měli vážnou dopravní nehodu, kterou bohužel nepřežili.

Vzhledem k tomu, jak dobré jsme kamarádky, jsem se ji snažila podpořit. Společně jsme zařizovaly vše potřebné kolem pohřbu a jeho přípravy. Vybíraly jsme písničky a psaly smuteční proslov. Na pohřeb jsem šla s ní a po celou dobu jí pevně tiskla ruku. Pár týdnů po pohřbu jsem jí byla i nadále podporou a připravená jí kdykoliv pomoci.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (24): Na hřbitově mě přepadl zvláštní pocit, jako kdyby byl někdo v mé hlavě

Po letech jsem zašla s kamarádkou na hřbitov

Když mi na konci minulého roku volala s prosbou, zda bych s ní nezašla na hřbitov, samozřejmě jsem na to kývla. Byly jsme domluvené na sobotu odpoledne. Společně jsme zašly koupit květiny a svíčky. Ten den bylo velmi nevlídno. Lilo jako z konve a foukal studený vítr. Sotva jsme vešly na hřbitov, dal se do mě tísnivý pocit.

Popsala bych ho asi následovně. Jak jsem procházela mezi hroby, měla jsem pocit, že z nich cítím lidskou energii. Určitě vám to zní jako přitažené za vlasy, ale bylo to tak. Než jsme došly k hrobu kamarádčiných rodičů, všimly jsme si podle data úmrtí čerstvého pomníku. Bára pokračovala dál, ale já se musela zastavit. Něco jako by mi to přikazovalo.

V hrobě byla uložena zhruba čtyřicetiletá žena. Jak jsem tam tak nehnutě stála, cítila jsem kolem sebe vánek. Kolem hlavy se mi rozezněl hlas. Slovům jsem nerozuměla, hlas mluvil příliš rychle. Podle tónu jsem ale vycítila, že je zlý. Chtěla jsem z místa odejít, ale nohy jsem měla jako zalité v betonu. Dostala jsem strach, protože jsem měla pocit, že mě někdo ovládá.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (31): Na hřbitově jsem potkala podivnou ženu. Dalo mi to naději, že dcera je na dobrém místě

Jako by mě na místě někdo ovládal

,,Tak jdeš?“ zaslechla jsem z dáli Barčin hlas. Nebyla jsem schopna slova, natož otočit hlavou nebo hýbat rukama. ,,Lauro, co ti je?“ panikařila kamarádka. Já se upřeným pohledem dívala na hrob, kde jsem po chvíli spatřila tvář cizí ženy. Byla od krve a v očích měla nenávist. Bára mě doslova tahala pryč, až se jí to podařilo.

Dotáhla mě k bráně, a protože jsem pořád nevnímala, musela mě profackovat. ,,Co se stalo?“ zeptala jsem se, jako bych posledních pár minut prospala. ,,To mi řekni ty. Nešlo s tebou hýbat a vůbec jsi nereagovala,“ strachovala se. Těžko si vysvětlujeme, co to mělo znamenat. Jedno vím ale jistě, na hřbitov zase pěkně dlouho nepáchnu. Není mi tam dobře.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (31): Chtěla jsem dceru trochu postrašit na hřbitově. Nakonec jsme vyděšené utíkaly obě

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.