Laura (36): Kdybych jen tušila, co způsobím odmítnutím žádosti o ruku... Teď se s tím musím naučit žít

Moc bych si přála vrátit čas a udělat jednu věc jinak. Co by to bylo? Bylo by to slovíčko ano, které bych řekla, když mě Honza žádal o ruku. Jenže čas se vrátit nedá a já musím žít s pocitem viny, že jsem ho svým rozhodnutím vlastně zabila.

Mohlo by Vás zajímat:

Leona (38): Z manžela se vyklubal alkoholik a násilník. Vím, že bych ho měla opustit, ale jedna věc mi v tom brání

Chyběla mi v našem vztahu vášeň

S Honzou jsem chodila od patnácti let. Začínali jsme spolu jako dva puberťáci, co se schovávali za barákem, kde se tajně líbali. Nemyslela jsem si tehdy, že spolu zůstaneme dalších patnáct let. Přítel byl ale přesvědčený, že jsme pro sebe stvoření. On se tak i choval. Celých patnáct let, co jsme spolu byli, mě miloval pořád stejně.

Naslouchal mi tak, jak to umí jen málokterý muž. Sdílel se mnou život, a to se vším všudy. Někde hluboko v sobě jsem cítila, že mě miluje víc než já jeho. Těžko se to vysvětluje, ale z něj láska ke mně vyloženě prýštila. Neuměl se na mě zlobit, vždycky mi všechno prošlo.

I přesto všechno, jaký byl, mi ve vztahu něco chybělo. Možná trochu vášně? Sem tam nějaká hádka. Cítila jsem, jako bych si ho přestávala vážit. My ženy toužíme po tom, aby nás muži milovali, uctívali. Když to najednou máme, chceme něco jiného. A to je přesně můj případ. Cítila jsem, že už to není ono, a váhala, zda mám ve vztahu setrvat.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (57): Když mi zemřel manžel, zhroutil se mi svět. Netušila jsem, že ten největší šok mě teprve čeká

Odmítla jsem jeho žádost o ruku

Pořád jsem doufala, že je to jen nějaká moje vnitřní krize, která odezní. Honza, jako by to vycítil, se rozhodl k zásadnímu kroku. Jednoho večera mě na vlakovém nádraží, kde jsme si dali první pusu, požádal o ruku. Měla jsem jásat a skočit mu kolem krku. To se ale nestalo. Když tam tak klečel s tím svým zaláskovým pohledem, něco se ve mně hnulo.

,,Vezmeš si mě?“ vyznal se. Po několika minutách mlčení jsem řekla ne. Honza dál klečel, jako by mě neslyšel. ,,Tak vezmeš?“ zopakoval otázku. ,,Ne. Nejde to. Něco se změnilo. Už delší dobu cítím, že to není ono. Chci se rozejít,“ přiznala jsem se slzami v očích. Honza se rozbrečel a utekl. Volala jsem na něj, ale nereagoval.

Když jsem dojela domů, nebyl tam. Telefon mi nezvedal. Chtěla jsem mu dát prostor, aby se s tím popral po svém. Když se dva dny neukázal, začala jsem mít strach. Volala jsem jeho rodičům, do práce a všem kamarádům. Nikdo o něm nic nevěděl. Rozhodla jsem se, že zajdu na policii a nahlásím to. Cestou ze služebny jsem našla ve schránce Honzův dopis.

Mohlo by Vás zajímat:

Stáňa (53): Když si problematická dcera našla skvělého přítele, byla jsem šťastná. Teď nám všem hodlá vrazit kudlu do zad

Kvůli mně si vzal život

V něm stálo, že pokud se mnou nemůže žít, nebude žít raději vůbec. Poděkoval mi za ty roky, které jsme spolu strávili. Byl to dopis na rozloučenou. V noci mi zazvonil telefon. Honza skočil pod vlak. Byl na místě mrtvý. A je to moje vina! Kdybych řekla ano a pokusila se na vztahu pracovat, nikdy by se to nestalo. Nikdy!

Uběhlo několik let a já jsem pořád na stejném místě. Bloudím ulicemi a přemítám, proč se to muselo stát. Už nikdy nebudu tou Laurou, kterou jsme bývávala. Považuji se za vraha nevinné osoby, která zemřela jenom proto, že mě milovala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (32): Chtěla jsem s psychologem vyřešit svou minulost. Přítelova reakce mě odrovnala

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.