Linda (52): Vždy jsem byla jiná, což mě stálo vztah s rodiči. Teď mám poslední šanci vše napravit

Už když jsem byla malá, docházelo mi, že úplně nezapadám mezi ostatní lidi. Moje zájmy byly naprosto odlišné od těch, kterým se věnují lidé na vesnici.

Celé dny jsem proležela v knížkách, neexistovalo pro mě nic jiného než ony. Samozřejmě, že rodiče moji zálibu nechápali. Často jsem se s nimi hádala a atmosféra u nás doma byla neustále napjatá.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (59): Jsem úplně na dně. Dcera se nechová tak, jak jsem si představovala

Odešla jsem studovat literaturu

Když jsem dokončila střední školu, bylo mi jasné, kam povedou moje další kroky. Nechtěla jsem zůstat s rodiči, ani v naší vesnici. Potřebovala jsem odtamtud co nejdříve odejít. Podala jsem si proto přihlášku na literaturu na filozofické fakultě. Když mě přijali, věděla jsem, že teď se můj život kompletně změní. Nebudu už muset poslouchat, jak jsem divná a nic neumím.

S radostí jsem se tedy přestěhovala do velkého města. Trochu jsem doufala, že se už nikdy nebudu muset vrátit. V mé naivitě mi nedošlo, že když se odpoutám od svých kořenů, budu toho možná později litovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (45): Dcera nám připravila nemilé překvapení, nejvíce svým činem potrestala sebe

Rodiče jsem neviděla patnáct let

Jak roky ubíhaly, vídala jsem rodiče čím dál méně. Při studiích jsem jezdila domů na prázdniny, ale byla to pro mě vždy muka. Jen jsem se utvrzovala v tom, že tam nepatřím. Když jsem se snažila s rodiči mluvit o svých zájmech, vždy mě odbyli. „Tvoje knížky nikoho nezajímají. Nechceš dělat něco, co má smysl? Cokoliv,“ říkali mi.

Ani jeden z rodičů mě nechápal, a tak moje návštěvy stále více řídly. Nakonec jsem jezdila jen na Vánoce, a pak jsem přestala jezdit úplně. Měla jsem vlastní rodinu a času bylo málo. Na svoji obranu musím říct, že ani rodiče se mě nikdy za těch patnáct let nesnažili kontaktovat. Neměli potřebu, asi ve skrytu duše věděli, že vztah mezi námi nebyl nejlepší.

Mohlo by Vás zajímat:

Jirka (57): S dcerou jsem se usmířil po dvaceti letech. Dohromady nás svedla neuvěřitelná náhoda

Po nelítostné diagnóze jsem změnila názor

Teď jsem ale změnila na celou věc pohled. Začínám litovat, že jsem takto lehkovážně opustila svoje kořeny a především lidi, kteří mě vychovali. Nedávno mi totiž lékaři diagnostikovali rakovinu a já začínám víc přemýšlet o životě a věcech, které bych v něm udělala jinak.

A právě moje odcizení od rodičů je věc, které opravdu lituji. Byla jsem moc sobecká a zahleděná do sebe. Měla jsem je přijmout takové, jací jsou. Avšak teď se bojím zvednout telefon a zavolat jim. Co když moji omluvu nepřijmou a nebudou chtít se mnou znovu navázat vztah? Nevím, jak tuhle situaci racionálně vyřešit.

Mohlo by Vás zajímat:

Vilma (28): Otec si po mámině smrti našel novou lásku. Takhle šťastného jsem ho ještě neviděla

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.