Madlenka (23): Den po smrti psího přítele jsem zažila něco stěží uvěřitelného. Lépe se mi teď ale spí

Když jsem se stěhovala od rodičů, vzala jsem si s sebou svého starého psa Bena. Vořecha menšího vzrůstu, který byl neskutečně hodný a věrný. Když nadešel den jeho odchodu, jen těžko jsem se s tím smiřovala. On se však brzy přišel ještě naposledy rozloučit, čímž mi dopřál smíření.

Mohlo by Vás zajímat:

Saša (24): Od jisté chvíle se těším na sklizeň jablek. Tou dobou mě vždy čeká milá návštěva

Zemřel mi psí přítel

Poslední půlrok se Ben choval velmi zvláštně. Věděla jsem, že je nemocný a že jeho dny jsou sečteny. Začal se dožadovat toho, aby měl permanentně otevřené dveře na balkón. Jakmile byly zavřené, seděl u nich a škrábal na ně. Kdykoliv jsem šla na balkón kouřit, hned si sedl na zápraží a zíral.

Nikdy předtím to nedělal, spíše se vstupu na balkón bál. Jednou jsem přišla z práce dřív a našla ho, jak těžce dýchá u balkónových dveří. Urychleně jsem je otevřela a on naklonil ven alespoň hlavu. Jeho unavené oči se na mě významně podívaly. Tušila jsem, že co nevidět umře. Bylo šest hodin večer, když jsem ho našla, jak navždy usnul na balkóně.

,,Ty sis to místo vybral už dávno, viď?“ řekla jsem smutně. Kdo má doma zvířecího kamaráda, dá mi za pravdu, že smrt psa je bolestivou záležitostí. Naložila jsem ho do auta a odvezla k rodičům, kde jsme ho společně pohřbili na zahradě. Vrátila jsem se domů sklíčená a zarmoucená takovou ztrátou.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (23): Na ten pohled z okna kanceláře do smrti nezapomenu. Přesvědčil mě, že existují zvířecí duše

Den po jeho smrti jsem ho stále cítila

Už mě v noci nebudily psí ťapky, jak se plouží po podlaze. Bylo to smutné a chtěla jsem ten pocit zaspat. Druhý den po Benově smrti jsem se z práce vrátila lehce před šestou hodinou. Moje první kroky vedly na balkón, kde jsem si chtěla zakouřit. Když jsem otevřela dveře, ucítila jsem, jak mi mezi nohama něco proběhlo.

Byl to velmi zvláštní pocit. Bylo to něco hmotného, ale neviditelného. Prostě divné. Pokuřovala jsem si opřená o zábradlí a jasně cítila, jak mi něco leží na nohách. Omámená smutkem po Benovi jsem na to místo promluvila. ,,Jsi tady, psisko?“ řekla jsem a podívala se k zemi. ,,Jasně že nejsi, já nejspíš blouzním,“ posteskla jsem si a dokouřila cigaretu.

Vrátila jsem se zpátky do bytu a usedla na zem. V ten moment ke mně něco přiběhlo. Velmi těžko se to popisuje. Byla to jen nějaká energie. Rozevřela jsem náruč a zřetelně cítila, jak si mi něco lehá do klína. Právě odbylo šest hodin. ,,Jsi tu, cítím to,“ zašeptala jsem a hladila neviditelno. ,,Kéž bys mi mohl dát nějaké znamení,“ posteskla jsem si.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

Díky poslednímu rozloučení jsem se s jeho smrtí lépe smířila

Jakmile jsem to dořekla, zaslechla jsem psí štěkot. Znělo to jakoby od sousedů. Po chvíli mi ale došlo, že ti psa nemají. Lehla jsem si na zem a dál si užívala pocit Benovy přítomnosti. Cítila jsem jeho energii, která mě uklidňovala. Spala jsem celou noc na zemi a přála si, aby to nikdy neskončilo.

I když jsem večer dveře na balkón zavírala, ráno byly otevřené dokořán. Myslím si, že právě jimi se Ben vydal na druhý břeh. Nikdy na něj nezapomenu. Díky jeho poslednímu rozloučení se s jeho ztrátou smiřuji podstatně snáze.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Rita (36): Cestou do lesa jsem měla zlý pocit. Proč, to jsem se dozvěděla až po návratu domů

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.