Magda (25): I přes vážnou nemoc jsem se rozhodla mít dítě. Někdy je to těžké, ale já se nevzdávám

Když mi doktoři sdělovali, že trpím nevyléčitelnou nemocí, která nese název roztroušená skleróza, dost mě to vyděsilo. Nevěděla jsem, jaký život mě vlastně čeká. Já si totiž naplánovala početnou rodinu, což mi moje nemoc znemožnila.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (39): Zjištění, že je mamka vážně nemocná, byl obrovský šok. Ještě víc mě zaskočilo, jak se začal chovat táta

Mám roztroušenou sklerózu

Celé to začalo velmi nenápadně. Pořád jsem měla pocit tiku v oku. Někdy se stávalo, že jsem nebyla schopna rozeznat tvary ani barvy. Když se to pořád vracelo, šla jsem na oční. Tam se ale na nic nepřišlo. Nevěděla jsem, co se děje. K tomu se přidala i častá malátnost a závratě. Přítel mě prosil, abych si zašla na celkové vyšetření.

Od svého obvodního lékaře jsem se dostala na neurologii a k magnetické rezonanci. Postupně se začaly vylučovat nemoci, až zůstala jen roztroušená skleróza. Nemoc jsem neznala, takže první, na co jsem se ptala, bylo, zdali se to dá léčit. Odpověď mě nepotěšila. Roztroušená skleróza je totiž nevyléčitelná. Dá se pouze zmírnit její progres a tlumit průvodní jevy.

Přestože jsem dostala léky poměrně včas, nemoc se začala projevovat i jinak. Občas mě neposlechly nohy. Nejhorší bylo, že se nikdy dopředu nedalo odhadnout, kdy to bude. Nějaké roky jsem měla pocit, že je má nemoc pod kontrolou a dá se s tím žít. Rozhodli jsme se tedy s přítelem Patrikem (25), že chceme dítě. Musela jsem to samozřejmě nejprve probrat se svým ošetřujícím lékařem.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (60): Když mi lékař oznámil, že umírám na rakovinu, rozhodla jsem se k netradičnímu kroku. Jen nevím, jak to zvládnu

Kvůli dceři jsem se nechtěla vzdávat

Na stůl mi vyskládal všechna možná rizika, ale těhotenství mi posvětil. Od začátku jsem musela jít na rizikové těhotenství a dávat na sebe maximální pozor. Až na pár atak ze strany nemoci jsem si těhotenství vcelku užila. Po narození dcery jsem měla pocit, že jsem mnohem silnější. Maruška mi dávala chuť bojovat a nevzdat to.

První dva roky jejího života byly klidné. Někdy jsem ani nevěděla, že jsem nemocná. Dostala jsem se do rukou skvělého specialisty a jeho léčba byla účinná. Až do nedávna. Maruška oslavila třetí narozeniny a nastoupila do školky. Společně s tím se můj stav zhoršil. Jela jsem zrovna do práce, když se to stalo.

Moje nohy zcela ztratily cit. Mozek sice vyslal noze signál, aby sešlápla brzdný pedál, ale k ní už to nedoputovalo. Zpanikařila jsem natolik, že jsem s autem skončila v příkopu. V ten moment mi došlo, že nemoc se zase hlásí o slovo a já jsem o krůček blíž invalidnímu vozíku. Před Patrikem jsem to chtěla tajit, ale nakonec mi to přišlo nezodpovědné.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (40): Myslela jsem, že se mi nemoc z mládí už nevrátí. Teď mi obrátila život naruby

Vím, že skončím na vozíčku, ale ani tak se nevzdám

K mé smůle se to ještě několikrát opakovalo. Musela jsem se své nemoci přizpůsobit a přestat řídit. Všude jezdím MHD, je to tak bezpečnější. Cítím, že se mě nemoc snaží ovládnout a všechno mi vzít. Já se ale nedám. Můj skvělý lékař mi řekl krásnou věc: „Musíte žít dál, jako kdyby se nic nedělo. Nevzdávejte to. Nedejte té mrše možnost, aby vás zcela ovládla. Starejte se o své tělo a nemoc zpomalí."

Začala jsem tedy i s Maruškou poměrně dost jezdit na kole. Někdy se to bez pádu neobejde, ale už jsem si zvykla. Rozhodla jsem se bojovat do poslední chvíle. Vím, že moje prognóza není růžová. A dřív nebo později skončím na vozíku. Ale dneska ještě ne. Budu bojovat do posledního kroku.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Leontýna (36): Partner skončil na vozíčku. Okolí mě nabádalo k něčemu naprosto otřesnému

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.