Důvěra je jeden ze základních stavebních kamenů manželství. Pokud má být šťastné, musejí na ní oba partneři neustále pracovat. Malvína svému muži věřila, ale moc se jí to nevyplatilo.
Byli jsme vcelku obyčejná rodina. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nás měla postihnout tragédie, která nás dostala skoro na samé dno.
První roky manželství jsme si žili na vysoké noze
Svého muže Daniela (50) jsem si brala, když jsme ani jeden neměli vůbec nic. Byli jsme chudí studenti žijící na koleji. Spojovala nás jen láska ke knihám a cestování. Dokázali jsme společně tyto náročné časy překlenout, studium dokončit a najít si slušnou práci.
Teď jsme skoro dvacet let manželé a mohu říct, že svého rozhodnutí vzít si Daniela nelituju. Narodily se nám čtyři krásné děti – dvě dcery a dva synové. Opravdu jsme si žili nadstandardně dobře, a to díky mému úžasnému muži, který nás dokázal velmi dobře zaopatřit.
Manželově firmě se nadstandardně dařilo
Jeho chytrost a podnikavý duch mu nedlouho po škole umožnily si s kamarádem založit firmu. Nejdřív to nevypadalo, že budou mít velký úspěch, ale nakonec se ukázalo, že jejich nápad stál opravdu zato. Ve svých nejlepších časech měla firma tisíc zaměstnanců a výtečně prosperovala.
Právě proto, že můj muž dokázal rodinu finančně zajistit, jsem nikdy vyloženě nemusela pracovat. Péče o děti a domácnost mě zaměstnávaly natolik, že bych ani práci na plný úvazek nestíhala. Až když děti odrostly, mohla jsem aspoň trochu přispět do rodinného rozpočtu.
Přiznal mi, že má obrovské dluhy
Před dvěma měsíci se nám ale obrátil život vzhůru nohama. Daniel špatně investoval a udělal několik chybných rozhodnutí, za která teď musíme platit. „Nadělal jsem si velké dluhy a už to nemůžu dál splácet. Covid všechno jen zhoršil,“ řekl mi. „Už ti nemůžu posílat peníze na jídlo ani na vedení domácnosti,“ pokračoval.
Celých dvacet let manželství jsem mu v otázce rodinných financí věřila. Neměla jsem k nim ani přístup. On teď moji důvěru a vlastně důvěru celé rodiny naboural. Byla jsem rozhodnutá, že mu to neprojde, ale Daniel mě předběhl. „Je to všechno moje vina, odpusť mi to, prosím tě,“ rozplakal se a začal mě objímat.
Byla jsem jeho reakcí překvapená, poprvé v životě jsem ho viděla brečet. Nemohla jsem se na něj zlobit. Stále ho miluji a vím, že by pro nás dělal první poslední. Jestli tedy jednou šlápl vedle, podržím ho. Neslíbili jsme si to přece, když jsme se brali?
Další příběhy ze života ➔
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.