Marcela řeší otázku, proč se její přítel chová jinak doma a jinak ve společnosti. Doma se bojí jakékoliv práce, není schopen si po sobě nic uklidit. Jakmile ale vyjdou ven, promění se v galantního chlapa. Zkusila se svěřit jejich společné kamarádce, ale ta jí nevěří. Jak se dá taková situace řešit?
S Lukášem jsme spolu skoro rok. Zaujal mě tím, jak byl zábavný a vtipný, v jeho přítomnosti jsem se neustále smála a cítila se dobře. On je velmi chytrý, má široký všeobecný rozhled a k jakémukoliv tématu má vždy co říct. Lidé ho rádi poslouchají a mají ho rádi.
Hodný lenoch
Sestěhovali jsme se teprve před půl rokem, do té doby jsme bydleli každý sám, trávili jsme spolu celé víkendy a stýkali se jen po práci. Tak jsem vlastně ani neměla šanci přijít na další jeho vlastnosti. Po měsíci společného bydlení jsem si začala všímat, že úklid není jeho silná stránka, což jsem chápala, žádný chlap nemá doma naklizeno. Jenže když je problém hodit špinavé ponožky do koše se špinavým prádlem, to už je zvláštní. Jakmile jsem ho na to upozornila, reagoval slovy, promiň, to jsem nechtěl. Jenže ono toho bylo čím dál tím víc. Špinavé nádobí v kuchyni, špinavý záchod a vždy odpověď promiň, to jsem nechtěl. Byla to asi jistá finta, jak mě nenaštvat, ale stejně po sobě nikdy neuklidil. Doma se práce štítil, nedokázal nic udělat. Vyloženě mi lezl na nervy a já si začala pohrávat s myšlenkou, že pokud se něco nezmění, vztah ukončím.
Dvě tváře
Nechtěla jsem se s ním rozejít, měla jsem ho ráda. A hlavně, jakmile jsme šli ven mezi lidi, byl to zase ten zábavný a vtipný Lukáš, do kterého jsem se zamilovala. Byl stále galantní, otevřel mi dveře od auta, sundal kabát. Vůbec jsem tomu nerozuměla, protože jen doma se choval jako líné stvoření, které není schopno ani vynést koš.
Naší společné kamarádce jsem se s tím u skleničky svěřila, a ta jak se zdálo, mi moc nevěřila. Dokonce mi řekla, že pokud se s ním chci rozejít, že ho sbalí ona, protože je to skvělá partie.
Snažím se přijít na to, proč je doma takový a ve společnosti jiný. Nevím, jaká je jeho pravá tvář. Musím přemýšlet i nad tím, že jednou založíme rodinu a co když mi s ničím nepomůže?
Zatím to jsou maličkosti, které se dají snést, ale nejsem naivní a nerada bych se pak dočkala toho, že jsem na všechno sama. Nedávno jsem se ho na to zeptala a moc nechápal, o co mi jde. Naznačoval, že si není vědom chyb, o kterých mluvím. Takže buď se s tím smířím, že doma je to jinak a ve společnosti také, anebo se nad touhle známostí zavře voda...
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.