Marek (22): Pověry jsem bral na lehkou váhu, teď bych si nejradši nafackoval. Vše změnilo rozbité zrcadlo

K babičce do jižních Čech jsem jezdil odmala strašně rád. Trávil jsem tam každý rok letní prázdniny. Houbařili jsme, koupali se v nedalekém rybníce, sbírali borůvky, hráli různé hry… No prostě balada. Babička žila v malém, zato útulném domku. Úplně nejvíc jsem u ní obdivoval obří zrcadlo, které bylo zavěšené na zdi v předsíni. Zastavil jsem se u něj a kochal se pohledem na sebe vždycky, když jsem kolem něj prošel.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (20): Na pověry jsem nikdy nevěřil. Tragická událost v rodině ale můj názor změnila

Zrcadlo v předsíni se zřítilo k zemi

Babička říkala, že to zrcadlo si pořídili ještě s dědou, který zemřel jen pár měsíců předtím, než jsem se narodil. Do jejího domku prostě neodmyslitelně patřilo a já na něj byl zvyklý. Pořádný šok mi proto způsobila příhoda, jež se stala pár týdnů po mých osmnáctinách.

Seděli jsme s babičkou v kuchyni, popíjeli čaj a povídali si. Zrovna se mě vyptávala na školu a maturitu, která se kvapem blížila. Zajímalo ji, jestli se učím, že to nebude sranda, když jsme najednou zaslechli silnou ránu, která nás fakt vyděsila.

Zvedli jsme se od stolu a spěchali do předsíně, odkud se ozvala. Když jsme tam přiběhli, spatřili jsme tu spoušť. Zrcadlo leželo roztříštěné na zemi. Chvíli jsme na něj mlčky zírali a nebyli schopní slova. Babička se vzpamatovala jako první a řekla mi: „To je zlé znamení, Marečku!“ Její výraz v obličeji přitom mluvil za vše…

„Babi, ale střepy přece přinášejí štěstí,“ kontroval jsem a snažil se ji uchlácholit. Na pověry jsem nevěřil a netrápil se tím. Ale zrcadla, které jsem tolik zbožňoval, mi pochopitelně bylo líto. Babičku ovšem tento okamžik poznamenal. Veselá nálada, kterou celý život oplývala, z ní rázem vyprchala. Obavy a strach z ní čišely pokaždé, když jsme se viděli. Bohužel její zlá předtucha se naplnila.

Mohlo by Vás zajímat:

Soňa (48): V kuchyni jsem omylem zašlápla pavouka. Od té doby nás stíhá jedno neštěstí za druhým

Babiččina smrt mě hodně vzala

Uběhlo šest měsíců a pět dnů, když za mnou do pokoje přišla uplakaná máma a oznámila mi, že babička v noci zemřela. Večer prý usnula a už se neprobudila. Byl jsem v tu chvíli totálně zdrcený, hlavou mi problesklo vše, co jsme spolu prožili. Dal jsem se do breku a objímal matku. Byla to pro mě morová rána a nejhorší zpráva v životě.

Její smrt jsem velmi těžce nesl a trvalo mi rok, než jsem se dostal zpět do psychické pohody. Každopádně od té chvíle už neberu pověry na lehkou váhu. Rozbité zrcadlo prý znamená sedm let neštěstí. Od úmrtí babičky uplynuly už tři roky a díky bohu se smůla naší rodině vyhýbá obloukem. Snad to vydrží...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (51): Z pátku třináctého jsem měl panickou hrůzu. Pak ale přišel moment, který moje obavy zcela rozprášil

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.