Marie si od manžela vyslechla obvinění, že za problémové chování jejich syna Arnošta může ona. Prý upřednostňovala dceru před synem. A teď se to projevilo. Arnošt chodí v osmé třídě za školu, zkouší cigarety a odmlouvá učitelům. Marie nepřijímá manželovo obvinění. Říká, že syn má rodiče dva...
Nemyslím si, že bych mohla za to, že nás syn Arnošt (13) chodí v osmé třídě za školu. Můj manžel Cyril (48) ale jasně ukázal prstem na mě. Tvrdí, že jsem byla synovi špatnou mámou a mnohem raději se věnovala dceři Amálce (5). Odmítá připustit, že za to můžeme oba.
Syn byl zlobivý už v útlém věku
Když se Arnošt narodil, byl to můj malý zlatý andělíček, pro kterého jsem byla připravena udělat cokoliv. Nebyl zrovna hodné a klidné dítě. I tak jsem v sobě každý den hledala dostatek trpělivosti, abych ho vypiplala. Arny mi to svým vzteklým chováním stěžoval. Tehdy jsem nikomu nepřiznala, že jsem se na jeho nástup do školky těšila.
Doma byly dny do jeho třetích narozenin jako za trest. Školka syna srovnala a já cítila, že prochází změnou. Začala se tvořit jeho osobnost a vypadalo to, že z něj bude hodné a mírumilovné dítě. Byly dny, kdy se na něj hodně křičelo, protože se nedal uklidnit. Já byla ta, co ječí, Cyril ten, kdo se snažil všechno vysvětlovat.
Roky plynuly a my měli znovu zažít, jaké to je mít doma miminko. Když bylo synovi osm let, narodila se Amálka. Byla jeho pravým opakem. Klidné a pohodové miminko. Tyto dny na mateřské byly odměnou za to, co předváděl její bratr. Už tehdy mě Cyril upozorňoval, že bych si měla dávat pozor na rovnoměrné rozložení lásky mezi dětmi.
Se synem začaly být problémy
Jak dcera rosta, tak se Arnošt začal měnit. Nevznikl mezi nimi příliš dobrý vztah. Pořád se jí snažil ubližovat. Ponižoval ji a prosazoval jen sebe. To ve mně vyvolávalo vztek a často jsem ho zaháněla do pokoje. Nebylo to ale o tom, že bych ho neměla ráda. Nebo že bych upřednostňovala jen Amálku. Musel prostě vědět, že se chová špatně a je za to potrestán.
Nepodařilo se nám, aby se ti dva měli rádi. Arnošt i nadále na sestřičku žárlil. Musel mít všechno, co měla ona. Když ne, tak jí ubližoval. Kolikrát jsme je od sebe museli trhat, aby se něco nestalo. A v tomto období mě za to manžel začal vinit.
„Ty za to můžeš. Ty!" spustil po další sourozenecké rozepři. „Já? Proč myslíš?" divila jsem se tomu obvinění. „Kdybys je měla ráda oba stejně, tohle by se nikdy nestalo," hulákal na mě. „Já je mám ráda stejně. Arnošt je prostě divoký, a tak musím Amálku chránit," vysvětlila jsem manželovi. Jenže problém postupem času narostl. Z Arnošta je potížista.
Manžel to celé hodil na mě
Dnes je v osmé třídě. Chodí za školu, je hubatý na učitele, dokonce už zkoušel kouřit. Ve škole jsem pečená vařená a slibuji jeho nápravu. Až doma si vždycky uvědomím, že vlastně nevím jak. Pokud se nesrovná, hrozí mu dvojka z chování, nebo dokonce vyloučení.
Manžel z toho jednoznačně obvinil mě. Sáhl hodně do minulosti a připomněl mi, jak jsem syna odstrkovala. Nazval mě špatnou mámou. Já to ale na sebe hodit nenechám. Necítím za to zodpovědnost. Arnošt má dva rodiče. A pokud se manželovi něco nezdálo, měl to řešit. I když mám zájem na tom, aby se syn srovnal, nikdy se nepodepíšu pod to, že je to moje vina. On už se zlobivý a neposlušný narodil. Udělám všechno pro to, aby došlo k nápravě, ale nemám pocit, že bych pochybila.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.