Marieta (41): Řekla jsem mamce před smrtí něco moc ošklivého. Mé výčitky svědomí utišil až vzkaz ze záhrobí

V životě přijdou chvíle, kterých později litujeme. Mě jedna taková dlouho trápila. V den, kdy moje maminka zemřela, jsem jí řekla něco velmi ošklivého, co ji mělo ranit. Odešla tak na druhý břeh s myšlenkou, že ji nenávidím. Přitom to byl jen vztek, co ze mě mluvilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Barča (36): Tchyně slíbila, že se po smrti přijde podívat na vnučku. Pak se jednou o půlnoci stalo něco mimořádného

Mamka do mě často rýpala

Mámě vždycky záleželo na tom, aby ze mě vychovala dobrého člověka. Dbala i na moje studium. Někdy mě držela hodně zkrátka, ale určitě to nemyslela zle. Vlastně jen díky ní jsem dnes uznávanou lékařkou. Náš vztah byl dobrý. Nedala jsem na matku dopustit. Jen mě poslední roky štvala, protože se jí pořád něco nelíbilo.

,,Už bys měla mít děti. A proč se s Tomášem nevezmete? Žijete spolu jako dva studenti,“ rýpala do mě. ,,To Miluška už má dvě děti a svoji jsou osm let,“ srovnávala mě s mojí kamarádkou. Neskutečně mi to lezlo na nervy. ,,Mami, tím, že do mě budeš pořád prudit, nic neurychlíš,“ hájila jsem svoje zájmy.

Jenže téma rodiny a svatby bylo velmi častým důvodem našich hádek. ,,A proč nemyslíš na mě? Já bych si vnoučata moc přála,“ hrála mi na city. Už ani nevím, proč jsme to ten den tak vyhrotily. Začaly jsme na sebe velmi ošklivě štěkat a nadávat si. Hlavně já na ni tedy. Ruply mi nervy a muselo to ven.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (50): Po letech jsem se odvážila navštívit místo, kde se nám zabil syn. Zažila jsem tam něco úžasného

Ujely mi nervy a řekla jsem jí, že ji nenávidím

Měla jsem v práci den blbec. Samé ošklivé úrazy a nekonečná fronta pacientů. Do toho jsem ještě musela zajet k matce dát jí léky. Už ve dveřích jsme byly v sobě. Vzduchem létaly nadávky a mně ujelo: ,,Nenávidím tě. No, moc nekoukej. Nikdy pro tebe nebudu dost dobrá, co? Kdybych byla jako Miluška, to bys byla konečně spokojená.“

,,Mám skvělý nápad. Zmiz mi ze života, ať mám klid. Sbohem,“ dodala jsem a vyběhla ven. Pozdě večer přišel telefonát, který mi obrátil život vzhůru nohama. Mamku srazil vlak. Propukla jsem v zoufalý pláč. Tomášovi jsem ani neprozradila, co jsme si ten den řekly.

,,Je to moje vina,“ proklínala jsem se v duchu. Vypořádat se se smrtí blízkého člověka není snadné. A už vůbec ne, pokud váš poslední kontakt neproběhl v přátelském duchu. Čas je lék, a i já jsem musela žít dál. S Tomášem jsme o rok později zplodili syna. Má mamčiny oči. Při každém pohledu do nich ji vidím a moc mi chybí.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (34): Syn se konečně přestal bát tmy. Jeho vysvětlení proč mě ale rozhodně neuklidnilo

Syn měl pro mě od zesnulé mamky vzkaz

Jednou, když jsem zase na mamku vzpomínala, pronesla jsem k synovi: ,,Babička by tě milovala celým srdcem." ,,Já vím, řekla mi to,“ odvětil. ,,Kdy? Zemřela dřív, než ses narodil,“ připomněla jsem mu. ,,To sice jo, ale potkali jsme se v nějakém prostoru. Přišla se mi ukázat a o něco mě poprosit,“ sdělil mi a já bedlivě poslouchala.

,,Nemáš být smutná z toho, cos jí řekla, než umřela. Ví, žes to tak nemyslela. Miluje tě a je na tebe pyšná. A mám ti dát ještě tohle,“ dodal syn a dal mi pusu. Nikdo mimo mě a mamku neví, co se ten osudný den mezi námi odehrálo. Nezbývá mi než uvěřit tomu, že ti dva se někde potkali. To, že mi mamka odpustila, je pro mě úleva.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.