Markéta (41): Díky nouzovému stavu jsem zjistila, co je můj syn zač. Jsem z něj na prášky

Když jsme se téměř celá rodina ocitli doma, já na home office a děti na distanční výuce, nevadilo mi to. Jela jsem totiž poslední roky na plné obrátky a tohle byla šance, jak alespoň trochu zvolnit.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (25): Přítel vyměnil naše večery za online pivo. Může za to nouzový stav. Jsem stále sama

Distanční výuka

Manžel Bořek (42) pracuje jako truhlář a jezdí do dílny. Já jsem doma se syny Jirkou (12) a Honzou (14). Živím se jako marketingová poradkyně, takže mohu pracovat z domova. Možná mě někdo ukamenuje, ale já jsem vážně ráda, že jsme doma. Oba kluci totiž každý den ráno jezdili na hokejové tréninky.

Já jsem je tam vozila, pak jsem jela do práce, kde jsem seděla do sedmi do večera. Domů jsem přijížděla vždy velmi unavená. Víkendy jsme trávili na tribuně, protože kluci mívali často zápasy. Byla jsem v jednom kole. Nestíhala jsem vlastně nic víc než práci a někam někoho vozit. Díky nouzovému stavu kluci žádné tréninky nemají.

Jsme zkrátka pořád doma. Synové se ráno přihlásí na výuku a já odcházím do podkroví pracovat. Bála jsem se, jak se kluci k distanční výuce postaví. Starší Honza byl vždycky velmi svědomitý, škola ho navíc bavila. Koho jsem zpočátku musela hlídat, byl mladší Jirka, typický lajdák, co má školu na háku.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (40): S dcerou mlátí puberta. Denně mám nervy na pochodu. Kdy to přejde?

Věřila jsem jim

Jiříka uhlídat je celkem bez šance. Musím u něj stát, dokud se nepřipojí na první hodinu. Pak mi nezbývá než mu věřit. První týdny se zdálo, že to funguje. Čas od času jsem se šla během výuky na kluky podívat, aby věděli, že je hlídám. Honza si kolikrát už dělal úkoly, aby měl odpoledne čas na hraní.

Jirka potřeboval občas pomoc, protože měl problém udržet pozornost. Nakonec si našel systém a já jsem nabyla dojmu, že to berou oba velmi zodpovědně. Jen jsem vždy zvedla prst a řekla jsem: „Honem do pokojů, začala vám škola, sleduji to z pracovny.“ Nebyla to pravda, žádné připojení k nim jsem neměla.

Jeden týden jsem měla hodně pracovní. Sotva jsem si zvládla udělat snídani, už jsem seděla u počítače. Rozjížděli jsme v práci nový projekt a já jsem se soustředila jen na něj. Celý týden jsem kluky nehlídala. Když jsem se ptala, zda potřebují s něčím pomoci, vždy odpověděli: „Ne, mami, všechno je v pohodě, zvládáme to.“

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (34): Manžela prý stojím hodně peněz, ale to, že si vydržuje syna z předešlého manželství, je v pořádku

Místo češtiny pařil hry

Když mi ke konci pracovního týdne volala Honzíkova učitelka, lekla jsem se. Začala hovor velmi opatrně: „Dobrý den, je všechno v pořádku? Honza se od pondělí nepřihlásil na hodiny, tak raději volám.“ Ubezpečila jsem ji, že ano, a vymyslela jsem si, že je kluk nemocný a zapomněla jsem dát vědět.

Potichu jsem šla dolů k Honzově pokoji. Velmi opatrně jsem otevřela dveře a nestačila jsem se divit. Seděl se sluchátky na hlavě a pařil nějakou hru. Dlouho o mně nevěděl, byl do toho velmi zabraný. Akorát někoho sestřelil a čekalo ho vítězství. Vjel do mě obrovský vztek. Zaťukala jsem mu na rameno.

Lekl se tak, až spadnul ze židle. „Tak co škola, zlatíčko? Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se ironicky. Honza zrudnul a koktal něco o tom, že mu právě skončila poslední hodina. Zrovna jemu jsem věřila. Jak se zdá, pod svícnem bývá největší tma.

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (31): Čtyřletá dcera nás prosí, abychom pili „medicínku“, prý je s námi větší zábava

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.