Martina (31): Kvůli synově diagnóze se nám rozpadá rodina. Přitom by se to dalo zvládnout

Když se narodil syn Jonáš (7), neměla jsem nejmenší tušení, co nás čeká. První roky svého života se jevil jako všechny ostatní děti. Problémy přišly až nějaký čas před nástupem do školy. Byl často nepozorný a chvíli neposeděl. Nenapadlo mě, že jde o diagnózu, která nám změní život.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominik (34): Narodila se nám postižená dcera. Já zbaběle utekl, ale teď bych se chtěl vrátit

Syn byl vždycky živé dítě

Už někdy kolem Jonášových čtyř let jsem si uvědomovala, že jí víc živý než děti mých kamarádek. Musel pořád poskakovat, často si hrál s rukama. Pořád křičel a na moje volání kolikrát ani nereagoval. Manžel Fanda tvrdil, že kluci takoví jsou a ať nedělám z komára velblouda. Jenže on nebyl na rodičovské a netušil, jak moc je práce se synem náročná.

Někdy to s ním byl boj od rána do večera. Nejhorší asi bylo to jeho věčné hulákání a vyluzování divných zvuků. Bylo těžké z něj vypáčit normální větu. Čekala jsem jenom na den, kdy si ho konečně na chvíli vezme moje matka. Odmítala ho totiž hlídat, dokud nebude větší. Po dlouhém přemlouvání jsem ji uprosila, aby si Jonáše vzala na víkend.

Odvezla jsem ho k ní v pátek večer a těšila se na odpočinkový víkend. Matka mi ale zavolala už v sobotu odpoledne, abych si pro něj přijela. ,,Ten kluk je nezvladatelný. Pořád mi tu ječí a pobíhá sem a tam,“ jančila do telefonu. Nasupeně jsem sedla do auta a jela pro syna. Matka už u dveří spustila: ,,S Jonášem něco bude, měla bys ho vzít k doktorovi, ať se na něj podívá.“

Mohlo by Vás zajímat:

Václav (45): Náš syn je autista, vinu kladu sobě. Manželka se zachovala hanebně

Vyslechli jsme si diagnózu

I když se mi nelíbilo, co mi řekla, něco na tom bylo. S návštěvou lékaře jsem otálela ještě dalšího půl roku. Doufala jsem, že je to jen nějaké období, ze kterého Jonáš vyroste. Matka si ho odmítala brát, dokud jsem neměla potvrzení od lékaře, že je normální. Když mu bylo pět let, bylo to snad ještě horší. Hulákal i v noci. Do klidného spaní měl daleko.

Fanda to neřešil, pořád se tomu smál. ,,Máme holt živé dítě,“ říkával pokaždé. Synovo chování mi ovšem nedalo spát. Rozhodla jsem se, že s ním raději zajdu k lékaři. Přes naši pediatričku jsme se dostali k jistému specialistovi. Po několika vyšetřeních jsme si vyslechli diagnózu, která mi do té chvíle nebyla známá. ,,Váš syn trpí ADHD a hyperaktivitou,“ řekl lékař.

Musela jsem si nechat vysvětlit, o co se vlastně jedná a jak k tomu přistupovat. Šlo o to, abychom synovi nastavili pevný režim a upravili domácí prostředí tak, aby se dokázal maximálně soustředit na daný úkol. Lékař zmínil možnost docházení k psychoterapeutovi, což mi přišlo zcestné. Vysvětlil mi, že syn musí mít dostatek pohybu. A my, jako rodiče, hodně trpělivosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Rozita (39): Máme dítě s těžkou formou autismu. Jako rodina jsme to nezvládli

Manžel se k nám otočil zády

Když jsem to oznámila matce, měla hned jasno. Našeho syna odmítla definitivně hlídat. Nepomohla ani mně, jako své dceři, ani svému vnoučkovi. Zůstala jsem na všechno sama. Fanda si odmítal připustit, že je náš syn ,,jiný“. Neřídil se ničím z toho, co nám lékař doporučil. Mezi ním a Jonášem se vytvořila hluboká propast.

Já se s Jonášem naučila pracovat. Fanda je vůči jeho problému slepý. Žije si svůj vlastní život. Jonáš je ve druhé třídě. Má tam individuální přístup a myslím, že se daří jeho problém dostat pod kontrolu. Jeho nemoc ukázala, jak si na tom stojí naše rodina. Kdo mohl, otočil se k nám zády. Včetně Fandy.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (63): Manžel dal našemu línému synovi ultimátum. Nejsem si ale jistá, zda to ustojíme

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.