Maruška (21): S babičkou jsme se domluvily, že mi dá znamení, až jednoho dne zemře. Svůj slib splnila

Vždycky mě zajímalo, zda existuje posmrtný život. Zda je duše nesmrtelná. Jediný, kdo to se mnou chtěl řešit, byla babička. Její úvahy se navíc zdály mnohem hlubší než ty moje.

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (25): Pohřbili jsme našeho psa na zahradě. Mám pocit, že je tu pořád se mnou

Až zemře, mám dát její květinu na tmavé místo

Jednoznačně tvrdila, že musí existovat něco po životě. Jenže jsme nevěděly, jak to ověřit. Proto přišla s nápadem, že si mezi sebou domluvíme znamení.

Babička jako realistka věděla, že s nejvyšší pravděpodobností zemře jako první. Nebála se mi to říct napřímo. Ač nerada, přijmula jsem fakt, že jednoho dne odejde. Tím, že babička měla o posmrtném životě něco načteného, vymyslela znamení ona.

Řekla mi, že až jednoho dne zemře (vždycky, když to vyslovila, přejel mi mráz po zádech), mám její oblíbenou květinu gardénii jasmínovitou přendat na místo, kam nesvítí světlo. Ona tím pádem začne vadnout. V čem spočívalo znamení? Že se ji babička pokusí vzkřísit.

Mohlo by Vás zajímat:

Stela (19): S mámou jsme se ocitly v těžké situaci. Pomohl nám z ní vzkaz mrtvého dědečka

Její přání jsem do puntíku splnila

Mně to přišlo poněkud zvláštní, protože to byl veliký risk. Nicméně babička trvala na svém. Život plynul dál a já na dohodu časem zapomněla. Zhruba po roce a půl měla babička zdravotní problémy, které si vyžádaly hospitalizaci. Chodila jsem za ní, jak jen to bylo možné.

Doktoři pro nás neměli dobré zprávy. Babičce selhávalo srdce a ledviny. Ona zjevně tušila, že se blíží konec, a mě děsilo, že se vůbec nebojí. Skoro se mi zdálo, že se na to těší. Při jedné z posledních návštěv mi řekla: ,,Nezapomeň, na čem jsme se domluvily. Až umřu, dej květinu do pokoje, kam nejde světlo. Já se přijdu ohlásit.“

Z jejich slov se mi svíral žaludek. Ona řešila posmrtné znamení, zatímco já bojovala s tím, že nechci, aby umřela. Dva dny po našem rozhovoru naposledy vydechla. Smutek se stal mým společníkem. I přesto jsem se rozhodla, že naši dohodu naplním. Gardénii jsem si vzala domů. Dala jsem ji do pokoje, kde byla skoro tma.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniel (51): Po matčině smrti slýchám a vídám neuvěřitelné věci. Mám strach, že přijdu o rozum

Chřadnoucí květina rozkvetla

Po třech dnech začala květina pomalu uvadat. Denně jsem se na ni chodila dívat. Vypadala pořád hůř. Posmrtný život neexistuje, blesklo mi zklamaně hlavou. Ještě více mě ale mrzelo, že to nemůžu říct babičce. Hlavně proto, že to byl její nápad. Pátý den jsem znovu šla do pokoje. A nestačila se divit.

Květina se znovu probrala k životu. Ba co víc, dokonce jí vyrašily pupeny, ze kterých během dne rozkvetly krásné bílé květy. V pokoji byl cítit jasmín. Štěstím jsem zakřičela: ,, Babi, jsi tu. Vážně posmrtný život existuje! Měla jsi pravdu!“

Ono zjištění mi babičku sice nevrátí, ale alespoň vím, že někde kolem mě prostě je. A to mi musí stačit.

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (26): V dětství jsme se s kamarádkou z legrace pokrevně spojily. Od té doby, co zemřela, jsem měla děsivé sny

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.