Michaela (38): Po osmnácti letech jsem se vrátila do Čech. Bojím se, že nezvládnu začít od nuly

Když mi bylo dvacet let, odjela jsem dobýt svět do Velké Británie. Tehdy jsem si nemyslela, že tam vydržím dlouhých osmnáct let. Zapustila jsem kořeny, našla si dobrou práci a úžasného přítele. Žila jsem šťastný, a tak trochu vysněný život. Teď se můj domeček z karet sesypal a já se musela vrátit do Čech. Začínám zcela od nuly. Není to vůbec lehké.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (28): Táta sponzoruje život mého staršího bratra. Já jsem pro něj vzduch

Ve dvaceti jsem odletěla do Anglie

Ve dvaceti jsem měla zkrátka pocit, že sem nepatřím. Vadila mi česká mentalita a smýšlení lidí. Chtěla jsem utéct někam hodně daleko. Mým cílem se stala Anglie. V té době hodně frčela práce au-pair, což byla moje šance. Původně jsem měla odletět jen na rok. Zdokonalit se v jazyce a poznat britskou kulturu.

Měla jsem obrovské štěstí na hostitelskou rodinu. Paní domu byla čtyřicetiletá a velmi přátelská žena Emily. Její dcera Chloe, o kterou jsem se měla starat, byla hotové zlatíčko. Hned mě přijali jako člena rodiny. I díky nim se mi v Anglii zalíbilo. Když se můj pobyt chýlil ke konci, věděla jsem, že tam chci zůstat. Na tři měsíce jsem se vrátila do Čech a spřádala plány, jak se znovu dostat do Anglie.

Nakonec mi pomohla právě Emily. Dohodila mi práci v jednom coffeeshopu a ještě se za mě zaručila. Stejně tak mi pomohla najít bydlení, které bylo nutností. Rok se s rokem sešel a já se z pozice baristky dostala do jedné prestižní restaurace. Kuchyně byla vždycky mojí silnou stránkou. Koneckonců, jsem vyučená kuchařka.

Mohlo by Vás zajímat:

Michaela (37): Po dvou letech jsem se konečně mohla vidět s rodinou. Radostné setkání to ale rozhodně nebylo

V Anglii jsem žila šťastně 18 let

Místo bylo velmi dobře placené. Začala jsem vést i společenský život a už jsem se nebála chodit mezi lidi. Po čase jsem si našla i přátele. Čím déle jsem v Británii byla, tím víc jsem věděla, že se nechci vrátit do Čech. Když jsem se seznámila s Eduardem, prožívala jsem skutečné štěstí. Měl menší dům, do kterého jsem se nastěhovala.

Hodně jsme cestovali, ukazoval mi krásy Británie. Čas ubíhal velmi rychle a já si mohla říct, že jsem si splnila sen. Občas jsem sice musela poslouchat výčitky svých rodičů, ale stálo mi to za to. Dařilo se mi téměř sedmnáct let. Jenže pak se přiblížil konec pohádky. V době Covidu-19 krachovala jedna restaurace za druhou. Bohužel i ta, ve které jsem pracovala.

Přišla jsem o místo, ale byla jsem připravená se nevzdat. Dál jsem hledala práci a brala cokoliv, co se namanulo. Čekala mě ale další rána osudu. Eduard se rozhodl, že se vrátí k rodině do Španělska. Náš vztah ukončil během minuty. Musela jsem se odstěhovat. Jenže peněz na nové bydlení bylo pomálu.

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (57): Po smrti manžela mi rodina dává najevo, že už nemůžu být šťastná

Na prahu čtyřicítky začínám zase od nuly

Zkoušela jsem přežívat dalších 6 měsíců. Jednoho dne mi však došlo, že se musím vrátit domů, protože to nezvládnu. V Čechách jsem zhruba tři měsíce. Rodina mě nepřivítala příliš vřele. Skoro mám pocit, jako by mi neúspěch přáli. Rodiče mě odmítli vzít k sobě. Sestra Lucie má manželem co dělat, aby uživili rodinu.

Práci jsem sice našla, ale není to šálek mého čaje. Bude mi čtyřicet a začínám od nuly. Nemám tu přátele, rodina se mi otočila zády. Každý den přežívám a modlím se, abych se nezbláznila. Nesním o ničem jiném, než že se do Anglie vrátím. Jen se bojím, že můj vlak už odjel.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Rozita (39): Máme dítě s těžkou formou autismu. Jako rodina jsme to nezvládli

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.