Miluše byla šest let vdaná za Jiřího, se kterým poslední roky nebyla šťastná. Přestali si rozumět a jeho nevěra byla poslední kapkou. Miluše našla útěchu u rozvedeného švagra, ale blízcí pro to nemají pochopení.
Jirku jsem si brala z lásky. Už první měsíc jsme se sice hádali, ale já byla přesvědčena, že spolu zůstaneme. Když jsme před celou rodinou slíbili v kostele, že spolu budeme, dokud nás smrt nerozdělí, věřila jsem tomu.
Žárlil na dceru
Bohužel Jirka se začal měnit. Ani ne tak fyzicky, to by mi totiž nikdy nevadilo, jako psychicky. Máme spolu tříletou dceru a já ji bezmezně miluji, to ale Jirka po jejím narození nebyl schopný rozdýchat. Pořád mi vyčítal, že už se mu nevěnuji, že ho nemiluji a veškerou lásku a pozornost dostává Eliška. Nebyla to pravda, ale on si to nenechal vymluvit.
Samozřejmě, že když byla malé miminko, tak jsem s ní byla pořád, ale jak byla větší, zůstávala i u babiček, právě proto, abychom trávili čas jen my dva spolu.
Hádali jsme se
Občas jsem během našich večerů ve dvou napsala jen tchyni, jestli je malá v pořádku, a i to mu vadilo. „Pořád máš v hlavě jen Elišku!“ Bylo to absurdní, že žárlí na vlastní dceru. Hodně jsme se kvůli tomu hádali a on se Elišce téměř nevěnoval. Do toho k nám chodil na návštěvu jeho bratr Štěpán, i se svým čtyřletým synem. Děti si hrály a my dva si povídali. Když mi prozradil, že podal žádost o rozvod, nevěřila jsem. Myslela jsem, že mají bezproblémové manželství.
Bylo to pro mě nepochopitelné a ptala jsem se ho, jestli je to vůči jejich synovi rozumné. To jsem netušila, že za rok budu ve stejné situaci.
Psychicky jsem to nevydržela
S Jirkou jsme se velmi odcizili, nespali jsme spolu, když přišel z práce, zavřel se v ložnici a koukal do počítače. Poslední kapka byla, když jsem zjistila, že je mi nevěrný, ten den jsem mu oznámila, že se chci rozvést. „Slíbila jsi, že spolu budeme, ne?“ opáčil mi. „To ano, ale ne když mě budeš podvádět a chovat se k nám ošklivě.“ To vedlo k další hádce, kdy jsem podle něj za všechno mohla já.
Po rozvodu jsem z toho byla tak špatná, že jediná útěcha byla, když ke mně přišel Štěpán s malým Tomáškem. Seděli jsme tam, mlčky pozorovali děti a postupně jsme k sobě měli blíž a blíž, až jsme se do sebe zamilovali.
Nejdříve jsme to nechtěli nikde říkat, ale malý Tomášek to řekl mamince a už to jelo. Samozřejmě nás všichni osočili z toho, že jsme spolu měli něco už dávno a plánovali jsme to. Tchyně mě nechce vidět a Štěpána také ne. Rodinných setkání se tedy neúčastníme, ale nám to nevadí. Je nám spolu takto dobře.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.