Loni Miriam a jejího čerstvě narozeného syna opustil manžel. A to přímo na Štědrý večer. Sbalil se a téměř beze slov odešel. Miriam ho pořád hledala, ale jako by se po něm slehla zem. Stále doufala, že se vrátí. Letos na Vánoce se stal malý zázrak.
Na loňské Vánoce vzpomínám nerada. Manžel Jakub (35) nás opustil. Bez vysvětlení, beze slov. Prostě odešel a celý rok o sobě nedal vědět. Když mi letos na Vánoce někdo zaťukal na dveře, nevěřila jsem vlastním očím.
U stolu panovalo nezvyklé ticho
Loni se nám 30. listopadu narodil syn. Honzík byl plánované dítě, na které jsme se s manželem velmi těšili. U mě nastaly nějaké poporodní komplikace, takže jsem se bála, že nebudeme na Vánoce doma. Nakonec se to díky bohu podařilo. Z nemocnice nás pustili 14. prosince. Měla jsem deset dní na to, abych všechno stihla.
Na nějaký úklid nebo velké vaření to nebylo. Jakub sehnal aspoň stromeček a na poslední chvíli jsme se stihli na Vánoce připravit. Honzík nám to docela ztěžoval, protože jakmile jsem ho neměla v ruce, plakal. Vše tedy musel dělat Jakub. Bylo na něm, aby připravil salát a osmažil řízky. Bylo znát, že na to není zvyklý. Vždycky jsem mu podstrojovala já.
Když jsme usedli k štědrovečerní tabuli, ztěžka si vydechl. ,,Tak dobrou chuť,“ popřál mi. U stolu panovalo nezvyklé ticho. Honzík zrovna usnul v kolébce, takže jsme se mohli aspoň v klidu najíst. Dárků jsme měli pomálu, za chvilku jsme je měli rozbalené. Když bylo po všem, Jakub odešel do patra.
Na Štědrý večer beze slov odešel
Dolů sešel s kufry. ,,Odcházím,“ řekl a dal mi pusu na čelo. Pak se naklonil k synovi, políbil ho a zamířil ke dveřím. ,,Počkej, počkej. Kam jdeš? Teď? Je Štědrý večer,“ absolutně jsem nechápala. ,,Raději se mě na nic neptej. Jednoho dne ti to snad vysvětlím. Sbohem,“ řekl jen a odešel. Vtom se vzbudil Honzík a další dvě hodiny jen plakal.
Volala jsem Kubovi, ale byl nedostupný. Hned nato jsem volala mamce, abych jí řekla, co se stalo. ,,Asi šel jen na pivo,“ chlácholila mě. ,,S kufry?“ namítla jsem. Šla jsem se podívat do skříní. Všechny jeho věci byly pryč. Nic po něm nezůstalo. Začala jsem ho shánět po kamarádech, ale nikdo nic nevěděl.
Další dny jsem jen čekala. Ze dnů se staly týdny, měsíce. Syn rostl a já byla na všechno sama. Byla jsem Jakubovým odchodem tak konsternovaná, že jsem se nezmohla vůbec na nic. Máma do mě pořád hučela, abych si vyřvala alimenty a podobné věci. ,,K čemu mi to bude? Já chci jeho. Potřebuji zjistit, proč odešel,“ zoufala jsem si.
Vrátil se po roce a prosí o odpuštění
Každý den jsem doufala, že se vrátí. V práci o něm také nic nevěděli. Jako by se po něm slehla zem. Útěchou mi byl pouze fakt, že byl Honzík ještě malý. Neměl nejmenší ponětí o tom, co se stalo. Péči o syna jsem zvládala, ale s penězi to bylo horší. Musela jsem se obrátit na rodiče, kteří mi ochotně pomohli.
Když se mě letos máma ptala, zda budu slavit Vánoce, sama jsem nevěděla. Honzík v roce zase tak moc věcí nevnímá. Nicméně nakonec jsem se rozhodla, že je oslavíme. Udělala jsem vše tak, jak mám ve zvyku. Ve chvíli, kdy jsem šla jíst a malý se mnou seděl u stolu, někdo zazvonil. Vzala jsem syna do ruky a šla ke dveřím.
Za nimi stál Jakub. ,,Můžu dál?“ otázal se a já byla tak ráda, že ho vidím! Má co vysvětlovat, ale já budu mít pochopení. Vrátil se. Celý rok jsem si nepřála nic jiného. Podle prvních slov se zalekl rodinného života. Nicméně každý dělá chyby. Já mu tu jeho odpouštím, ať už to bolelo sebevíc.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.