Mirka se před rokem ucházela o místo recepční. Nechtěla nic podcenit a řádně se připravovala. V den D ale bylo všechno špatně. Opar na celé puse, nepojízdné auto a nakonec oko na silonkách. Poté hádka s cizí ženou, která se nakonec ukázala jako její nová šéfová...
Jaká je pravděpodobnost, že v den, kdy jdete na pohovor, potkáte svou nadřízenou dřív, než si oficiálně podáte ruku? Já bych řekla, že téměř nulová. Mně se to ovšem stalo. Pár minut před pohovorem jsem se v obchodě pohádala s protivnou ženou. Šlo o mou budoucí šéfovou...
Čekal mě důležitý pohovor
Letos v lednu to bude rok, co mám novou práci. Když si vzpomenu na den, kdy jsem se o ni ucházela, raději bych se někam zahrabala. Byl to den blbec. Měla jsem dlouho domluvený pohovor. Šlo o pozici recepční v malém thajském salónu. Poměrně dost mi záleželo na tom, abych to místo získala.
Chtěla jsem se ukázat v tom nejlepším světle a na pohovor se hodně připravovala. Studovala jsem druhy masáží, které salón nabízí. Pilovala angličtinu, o které jsem věděla, že ji budou zkoušet, protože zaměstnávají několik Thajek.
Nechtěla jsem podcenit ani svůj outfit. A i když nešlo o manažerský post, rozhodla jsem se, že půjdu v kostýmku. Říká se, že štěstí přeje připraveným. Já ten den ráno měla jiný pocit. Jako první jsem na svém obličeji shledala opar. Byl tak veliký, že se slil s částí mého rtu. „Skvělý," pronesla jsem ironicky u zrcadla. Snažila jsem se ten obří pupen zamaskovat, ale bylo to snad ještě horší.
V krámě jsem se pohádala s cizí ženou
Musela jsem se rozhodnout, jestli bude opar důvodem toho, že pohovor zruším, nebo to zkrátka risknu. O práci jsem vážně stála, takže jsem opar nechala oparem a zavčasu se vydala na pohovor. Původně jsem chtěla jet autem, ale to se ten den ráno rozhodlo stávkovat. „Další bomba," pronesla jsem cestou na autobus.
Sotva jsem usedla na sedačku, zadrhla jsem se o kus nějakého drátu. Ten mi během vteřiny rozpáral punčocháče. „To snad není možný," nadávala jsem nahlas. Jeden spolucestující se škodolibě usmál a já měla chuť vraždit. Při pohledu na hodinky jsem ale zjistila, že ještě mám čas si skočit do nějakého obchodu pro nové silonky.
Kousek od místa, kde se měl pohovor konat, byl malý krámek se vším možným. Vystresovaně jsem běhala mezi regály a zoufale hledala silonky. Kolem mě akorát procházela cizí žena. Ošklivě do mě vrazila a ani se neomluvila. „Tak snad řeknu pardon," pronesla jsem jejím směrem. „Co prosím?" zeptala se udiveně.
Ta žena byla moje budoucí šéfová
„Nemáte tady stát tak hloupě," zpražila mě. „Vy máte koukat na cestu, vy nádhero," chtěla jsem si ulevit. Žena cosi prskala a nazvala mě dnešní drzou mládeží. „Babizna," řekla jsem si pro sebe. Vzala jsem punčocháče a utíkala do salónu. Recepční mě vyzvala, abych se posadila, že si mě za chvílí paní šéfová zavolá.
Já si odskočila na toaletu, kde jsem v rychlosti sundala roztrhané punčocháče. „Tak a teď už mě snad žádná pohroma nečeká," povzbuzovala jsem se při pohledu do zrcadla. Akorát mě volali k pohovoru a já se naposledy zhluboka nadechla. Sotva jsem vešla do kanceláře majitelky salónu, čekal mě šok. „Dobrý den. My už se známe..." zvolala žena, která měla vést pohovor. Byla to ta, se kterou jsem měla menší výstup v krámě. „Já, já..." začala jsem koktat.
Hned jsem usoudila, že můj pohovor skončí dřív, než začal. Žena si mě přísně prohlédla. „Ani já dnes nemám svůj den," mrkla na mě. Pohovor vedla v přátelském duchu. Místo jsem získala a dodnes se tomu společně smějeme. Tenkrát, když jsem ji viděla v kanceláři, mi ale do smíchu nebylo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.