Facebook
Instagram
Miroslava s manželem nemohli mít vlastní děti, a tak se rozhodli pro adopci. Když si konečně vše vyřídili a čekali na miminko, řekli to rodině. S nadšeným přijetím se ale nesetkali.
Po pěti letech manželství jsme zjistili, že je můj muž Petr (33) neplodný. Sice to byla rána, ale i tak jsme našli jiné řešení, jak spolu založit rodinu. Rozhodli jsme se pro adopci.
Matka se tvrdě postavila proti adopci
Petr nejprve potřeboval čas, aby to vůbec vstřebal. Muži všeobecně takové zjištění považují za své selhání. Sotva se z toho oklepal, pustili jsme se do zdlouhavého kolotoče příprav na adopci. Museli jsme projít několika pohovory a nejrůznějšími testy. Bylo to pro nás velmi náročné, ale současně to byla další zkouška, která náš vztah posílila.
Když se konečně kolečko všeho potřebného uzavíralo a my se ocitli ve fázi čekání na miminko, chtěli jsme to říct rodině. Petrovi rodiče to vzali dobře. Vlastně byli rádi, že jsme se i přes nepřízeň osudu nevzdali a nabídneme lásku opuštěnému dítěti.
Horší to bylo s našimi. Jsou to typické konzervy, takže jsem tušila, že to nepůjde hladce. A nepletla jsem se. Oznámili jsme jim to společně. Matce málem vypadly oči z důlků. ,,Já snad špatně slyším. Vy adoptujete nějaké odložené dítě? To myslíte vážně?“ spráskla ruce a padla na gauč. ,,Co z takového dítěte vyroste? Grázl? Zloděj? Dejte pokoj,“ dštila síru a urazila se.
Konečně pro nás našli miminko
Zůstala jsem stát jako opařená. Kde se v ní bere ta zloba? přemítala jsem. Matka se rozhodla, že mi adopci vymluví za každou cenu. Neustále mi volala a přesvědčovala mě, jak velkou chybu se chystáme udělat. Dokonce mi řekla: ,,Vždyť jsou i jiné možnosti. Najdi si pořádného chlapa, co může mít děti. Ne packala, jako je Petr.“
Velmi mě tím ranila. ,,Copak ty Petra nemáš ráda?“ zeptala jsem na rovinu. ,,Tak co je to za chlapa, když nemůže mít děti?“ odvětila zle. Rychle jsem ji uzemnila a snažila se jí vysvětlit, že takto to řeší mnoho neplodných párů. Zkrátka, že na adopci není nic špatného. Byl to ale boj s větrnými mlýny. Matka pro nás neměla vůbec žádné pochopení.
Když viděla, že si trvám na svém, řekla mi zostra: ,,Pokud si domů přivedeš nějaké cizí dítě, tak se mnou jako s babičkou nepočítej. V životě to dítě nechci vidět, rozumíš?“ křikla nenávistně. Moji radost ze schválené adopce mi rázem zkazila. Nicméně po pár měsících přišel dlouho očekávaný telefonát. ,,Máme pro vás měsíc starou holčičku, je vaše, pokud chcete,“ zněl hlas ženy v telefonu.
Matka nás vyškrtla ze svého života
Když jsme si Simonku dovezli domů, zaplavilo nás absolutní štěstí. Po pár týdnech jsme udělali menší oslavu. Petrovi rodiče přijeli s radostí. Moji to odmítli. Matka mi řekla, že se nebude culit nad cizím dítětem. Dlouho jsem ji přemlouvala, aby přijela aspoň na chvíli. Nedorazila.
Hodně jsme se odcizily. Do telefonu jsem o dceři mluvit nesměla. Nikdy se na ni nepřijela podívat. Táta byl přeci jen zvědavý a za matčinými zády tajně přišel. Malou skoro hodinu v kuse choval. ,,Já tě chápu, ale matka se to nesmí dozvědět. Měl bych malér. Přijedu zase za týden,“ řekl a dal mi pusu.
Simonka oslavila půl roku a matka se na ni stále nepřijela podívat. Mně už vůbec nevolá. Je to sice moje matka, ale ze dne na den se tak přestala chovat. Možná to není vždy jen o tom, zda milujeme vlastní krev, ale jakým jsme člověkem. Přála bych si, aby měla dcera obě babičky.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
