Naďa (22): Moje milovaná babička se vrátila, aby splnila starý slib. Věřím, že to nebylo poslední setkání

Smrt blízkého člověka s námi umí pěkně zacloumat. Mě před časem zemřela babička Anička. I když se to dalo čekat, její odchod jsem nesla hrozně těžko. Milovala jsem ji a byla mým vzorem. Rok po její smrti jsem zažila něco, co mi dalo naději, že žádné rozloučení není navždy.

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (25): Babička mi pořád říkala, že za ní někdo chodí. Kdo, to jsem zjistila až při poslední návštěvě

Babiččina smrt mě zasáhla

Anička pro mě byla víc než jen babička. Byla moje mentorka, moje vrba, moje všechno. V mém životě měla babička zásadní roli. Když byla vážně nemocná, dostala jsem strach, že je konec. A bohužel, nemýlila jsem se. Jezdila jsem za ní denně, protože jsem nevěděla, kdy to bude naposledy. V den, kdy zemřela, mi puklo srdce.

Každý žijeme s tím, že smrt je součást života, ale připravit se na ni nedá. Dívat se na babiččinu rakev a smířit se s tím, že ji už nikdy neuvidím, to byla krutá realita. Děda odmítl bydlet v domě, kde s Aničkou strávil většinu života, a nechal se dobrovolně umístit do domova důchodců.

Celá naše rodina se semknula a trpěla společně. Rok po babiččině smrti jsem se rozhodla, že se do jejího domu vydám. Každý z rodiny od něj měl klíče a čas od času tam jel vzpomínat. Já potřebovala nějaký čas na vstřebání toho, že už není mezi námi. Než jsem se tam vydala, ověřila jsem si u rodiny, že tam nikdo nejede. Měla jsem vnitřní potřebu být tam sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Evženie (27): Babička umřela před mým narozením, přesto jsme se nakonec za zvláštních okolností setkaly

Rok po smrti babičky jsem jela do jejího domu

Nestačila jsem se divit, jak věci po smrti babičky zůstaly na svých místech. Nikdo neměl to srdce v domečku něco měnit, nebo nedej bože vyhazovat. Večer jsem si zatopila v kamnech a tiše nasávala atmosféru. Procházela jsem stará alba, kde byla babička ještě dítětem. Poplakala jsem si, což mi docela pomohlo.

Ulehla jsem kolem desáté večer. Byla jsem líná rozestýlat postele, takže jsem usnula na gauči. Naproti němu bylo babiččino oblíbené houpací křeslo. Ráda v něm sedávala a vyprávěla nám různé životní příhody. V noci mě vzbudil vrzající zvuk toho křesla. A také zima, která se v místnosti rozléhala.

Jedním okem jsem se podívala do kamen a chtěla ještě přihodit polínko do vyhasínajícího ohně. Stoupla jsem si a šla ke kamnům, když mě něco zarazilo. Křeslo se houpalo. Zůstala jsem nehnutě stát a pořádně se na něj zadívala. Musela jsem několikrát zamrkat, jestli dobře vidím. Na tom křesle seděla babička a líbezně se na mě usmívala.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (30): Babička měla podle lékařů umřít. Místo toho se stalo něco nepochopitelného

Tu noc jsme byly na okamžik zase spolu

Gestem ruky mi naznačila, abych přišla blíž. Poplácala si rukama na kolena, ať si sednu. Přesně tak, jak to dělávala kdysi. Omámená radostí, že ji zase vidím, jsem si sedla na její klín. Zahalila mě dekou a položila si moji hlavu na hruď. „Teď můžeme být na chvíli spolu," zašeptala.

Na nic jsem se neptala. Vzpomněla jsem si totiž na babiččina dávná slova. Kdysi mi slibovala, že až jednou umře, určitě se na mě přijde podívat. A ten večer se to stalo. Celou noc jsem spala v křesle a užívala si její přítomnost. I když už nic nebude jako dřív, teď aspoň vím, že život nekončí smrtí. Věřím v další taková setkání, ať už tady dole, nebo někde jinde...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Antonie (38): Po setkání se zvláštní stařenou na tržišti se mi změnil život. Bohužel ne tak, jak bych si přála

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.