Natálie se manžela zeptala, proč jí doma s ničím nepomáhá. Když vyšel s pravdou ven, nestačila se divit. Došlo jí totiž, jaký je Jirka sobec. No, posuďte sami.
Jirka je sice hodný chlap, jenž miluje naše děti, ale je pár věcí, které mi na něm vadí. Třeba to, že mi doma s ničím nepomáhá. Do práce chodíme oba, ale o domácnost se starám jen já. Nedávno mi ruply nervy a já se ho zeptala, proč nikdy nepřiloží ruku k dílu. Jeho odpověď mě dorazila.
Zdálo se, že to máme doma dobře rozdělené
V krátkosti napíšu, jak to u nás chodí. Máme dům po Jirkových rodičích, který si od nich koupil poté, co se rozvedli. V té době jsme ještě neměli děti a brali jsme oba plus mínus tytéž peníze. Dohromady náš příjem činil něco kolem padesáti tisíc korun.
Když jsem šla s dcerou na mateřskou, můj příjem se samozřejmě snížil. O to víc musel Jirka platit. Nikdy nedal najevo, že by mu to vadilo. Tím, že jsem byla doma, jsem veškeré domácí činnosti dělala sama. Ani mně to nevadilo. Bylo to tak přirozené. Jirka vydělává a platí, já jsem doma a pečuji o domácnost. Někdy to sice nebylo lehké, ale zvládla jsem to.
Mezi dětmi jsem šla na pár let do práce. Už jsem ale měla zkrácený úvazek, protože jsem musela dceru vyzvedávat ze školky, takže jsem se na svůj původní plat nevrátila. Nicméně nebylo to o tom, že bych na nic nepřispívala. Platila jsem nákupy, školku a několik dalších položek. Ta nejvyšší – hypotéka - zůstala na Jirkovi.
Došlo mi, že manžel doma nic nedělá
Manžel profesně rostl, až se dostal na vyšší pozici. Platově si polepšil téměř o patnáct tisíc. Já šla podruhé na mateřskou. Během ní jsem měla přivýdělek. Nabrala jsem si tři domy, které jsem jednou týdně uklízela. Takže i když jsem nevydělávala jako Jirka, dokázala jsem nějaké peníze domů přinést.
Jenže najednou toho bylo nějak moc. Úklidy jiných domácností, péče o děti, vlastní domácnost. Těšila jsem se, až se vrátím do práce a nebudu pořád v jednom kolem. Nevím, proč jsem si myslela, že pak se věci změní. Sotva jsem pustila úklidy a usedla k počítači v kanceláři, doma zůstalo vše při starém.
Jirka se pořád tvářil, že umýt špinavou toaletu je jen moje práce. Že když přetéká odpadkový koš, jsem to já, kdo ho má vynést. Zatímco Jirka chodí do práce a doma má klid, u mě to tak není. Rozvážím děti, chodím do práce, učím se s dcerou do školy a uklízím náš dům. Teď před Vánoci je toho ještě jednou tolik.
Manžel si myslí, že stačí, když zaplatí hypotéku
Pocítila jsem, že už nemůžu a jsem z toho všeho unavená a vystresovaná. Když jsme večer seděli s Jirkou u televize a já dělala nákupní seznam, došlo mi, jak je v klidu. ,,Hele, mohl bys zítra cestou z práce koupit stromeček?“ zeptala jsem se. ,,Asi ne, mám toho hodně. Budeš muset ty,“ odvětil ledabyle. ,,Proč mi s ničím nepomůžeš? Proč musím pořád všechno dělat já?“ zeptala jsem se na férovku.
,,Proč? Já myslím, že je to snad jasné, ne?“ opáčil. ,,Kdo platí hypotéku 25 tisíc?“ položil otázku. ,,No ty, ale to přeci neznamená, že doma nemusíš nic dělat,“ divila jsem se. ,,To je právě omyl. Já nemusím nic, protože já mám svoje splněné,“ uťal diskusi a dál se díval na televizi. Mně v tu chvíli došlo, s jakým sobcem žiji.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.