Nikola (25): I když táta nežil, zlobil se, že s bratrem prodáváme jeho vilu

Nic netrvá věčně. Před pěti lety jsme s bratrem Mirkem (23) přišli o maminku. Táta zůstal sám v jejich vile.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (34): Těsně před smrtí mi táta dal slib. Věřím tomu, že mi syna poslal právě on

Našla jsem tátu ležet na zemi

Po smrti matky jsme se s Mirkem domluvili, že bude nutné tátu více hlídat. Smrt matky ho poznamenala. Snažili jsme se za ním hodně jezdit. Hlavně mu pomáhat kolem domu. Vila byla stará tak sto let. Už potřebovala rekonstrukci jako sůl, protože hrozilo, že mu to tam časem spadne na hlavu.

S bráchou jsme se u táty střídali. Nečekala jsem, že až budu na řadě, najdu ho v domě ležet na zemi bez známek života. Velmi nešikovně upadl, a protože bydlel sám, našla jsem ho až já, a to skoro po týdnu. Tak jsme zůstali s bratrem bez rodičů. Když největší bolest pominula, muselo se začít řešit dědictví.

Všechno se mělo dělit rovným dílem. Šlo hlavně o vilu a staré auto. Doufala jsem, že Mirek přistoupí na to, abychom vilu prodali. Ani jeden z nás neměl dostatek peněz a času ji dát do kupy. Mirek naštěstí souhlasil. Bylo nutné dům nejprve vyklidit. Za ty roky táta stihnul nahromadit neskutečné množství krámů.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (29): Zbloudilá duše nešťastného psa byla součástí předělaného domečku

V prázdné vile se svítilo

Každý z nás tam jezdil, jak to jen šlo. Vždycky, když jsem odjížděla, pořádně jsem zkontrolovala, že je všude zhasnuto. O to víc mě překvapilo, když jsem tam jednou jela dva dny po sobě, že se svítilo ve sklepě. Volala jsem bratrovi a vynadala jsem mu, aby zhasínal. Tvrdil, že tam ten den vůbec nebyl. Naposledy bylo dokonce otevřené okno, které nešlo posledních pět let otevřít. Opět jsem volala Mirkovi, jak to okno dokázal otevřít. Přísahal, že on to nebyl. Nedávalo mi to vůbec smysl. Že by snad do vily někdo chodil?

Už jsem byla naštvaná. Ve sklepě se svítilo vždycky, ať už jsem přijela já, nebo Mirek. Okno jsme dokonce zamkli, ale i tak se nadále otvíralo. Pak jsem si jednou doma při vzpomínkách na tátu něco uvědomila. Když už zůstal v domě bydlet zcela sám, topil jen v kuchyni a chodil si sedat do sklepa ke kotli, kde se ohříval.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (61): Manžel za mnou chodil i po smrti. Musela jsem jeho duši požádat, aby už se nevracela

Požádala jsem ho, aby se nezlobil

Další den jsem to hned říkala Mirkovi. Ten na mě nevěřícně koukal a řekl: „Myslíš, že to světlo, co i teď svítí ze sklepa, je táta?“ Byla jsem si jistá na sto procent. „Vsadím boty, že se zlobí, protože chceme dům prodat. Víš přece sám, že si přál, abychom ve vile jednou bydleli,“ dodala jsem. Už nám moc věcí k vystěhování nezbývalo, takže mě čekaly maximálně dvě návštěvy.

Byla jsem ve vile sama a šeptem jsem k tátovi promluvila: „Tati, nezlob se na nás, že chceme vilu prodat. Nemáme jinou možnost. Prodáme ji jen dobrému člověku, neboj se.“ Odnesla jsem krabice do auta a všude zhasla.

Jela jsem do domu za dva dny. Když jsem k vile přijížděla, bylo vidět, že je celá ve tmě. Žádné světlo ze sklepa nevycházelo. Okno bylo pevně zavřené. V den, kdy jsme podepisovali kupní smlouvu, zničehonic vypadla klika z hlavních dveří. Táta se přestal zlobit a jeho duše mohla konečně odejít za maminkou.

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (36): Zoufalé volání mého zemřelého otce mě děsilo. Nakonec jsem našla způsob, jak jeho duši dopřát klid

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.