Olívie (28): Lidé mě měli za blázna, protože mluvím s neviditelnými. Ukázalo se, že mám šestý smysl

Myslím, že to celé začalo už v pubertě. Seděla jsem s kamarádkou na lavičce v parku. Naproti na lavičku usedla starší žena. Přišlo mi slušné ji pozdravit. Kamarádka se divila, koho zdravím. Ukázala jsem s výsměchem na lavičku a řekla, že přeci tu paní. Nikdo tam ale neseděl.

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (62): Měla jsem sen, ve kterém se mi nějaký muž snažil ublížit. Ráno jsem měla modřiny

Mluvím s neviditelnými lidmi

Od té doby se to stávalo čím dál tím častěji. Po škole jsem našla práci zahradnice. Stála jsem u skleníku a vysvětlovala něco nějakému pánovi. Po pár minutách mi na rameno zaťukala jiná zákaznice s otázkou. „S kým tady, prosím vás, mluvíte? Jste v pořádku?“ Chtěla jsem říct, že tady s pánem, ale když jsem se otočila zpět na místo, kde ten muž stál, nikdo už tam nebyl.

Zákaznice odešla se slovy: „Ta ženská je cvok.“  Sama jsem to nechápala. Byla jsem přesvědčená, že jsem s tím mužem mluvila. Bylo to čím dál tím horší. Už i nakoupit v obchodu byl problém. Ve frontě do mě strčila kamarádka, kterou jsem roky neviděla. Daly jsme se do řeči. Lidé kolem mě se tvářili dost zmateně.

„Co koukáte, shledání po letech,“ řekla jsem nadšeně. Objímala jsem se ale sama se sebou. Nikdo tam totiž nebyl. Až pokladní mi naznačila, že působím jak blázen, když si povídám sama se sebou. Bylo mi z toho hrozně. Doma jsem našla číslo na kamarádku, která byla v obchodě. Teda vlastně nebyla.

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (33): Moje dětské já se na okamžik vrátilo, aby mi pomohlo se správně rozhodnout

Přítel mě označil za blázna

Telefon zvedla její matka, která mi oznámila, že Kačka před dvěma lety zemřela. Bez rozloučení jsem upustila telefon se stále trvajícím hovorem na zem. Nahlas jsem s pocitem absolutního šílenství brečela, že jsem blázen. Nepoznám skutečné lidi od mrtvých?

Měla jsem v tomto čase přítele Mirka. On si zatím ničeho nevšiml, nebo mi nic neřekl. Celé moje šílenství se ale projevilo. Jednou přišel z práce domů a měl s sebou svého bratra. Nadšeně jsem se s ním dala do řeči. Mirek na mě koukal skutečně jako na blázna. „Olívie, jsi v pořádku? Bratr je několik let po smrti.“

Klesla jsem znovu k zemi a řekla jsem Mirkovi pravdu o tom, co se mi děje. Prosil mě, abych se šla léčit, že to není normální. Já to odmítla. To pro náš vztah znamenalo bohužel konec. Byla to jeho podmínka pro zachování vztahu. Nepovedlo se. Já jsem začala shánět literaturu, která by mi mohla pomoci.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (24): Po smrti dědečka jsme si vzali jeho psa. Netušil jsem, že mě s dědou bude dále spojovat

Vyhledala jsem pomoc

Současně s tím jsem vyhledala médium, které mě dokáže spojit s mým duchovním průvodcem tak, abych mohla rozvíjet svůj šestý smysl. Zdá se totiž, že to, co zažívám, není na ústav pro duševně choré, ale cesta k propojení s posmrtným životem. Pokud se mi podaří zlepšit svůj aktuální psychický stav, mohu být velikým přínosem pro lidi.

Konkrétně pro pozůstalé, kteří zůstali bez milované osoby. Hodně na tom pracuji společně s mým učitelem. Dostala jsem se na úroveň, že už skutečně dokážu spojit zemřelého s živým. Pokud byste zažili něco podobného, vzpomeňte si na mě.

Mohlo by Vás zajímat:

Zorka (22): Každý večer ve stejnou hodinu cítím, že babička přišla na náš pravidelný čaj. Skoro jsem zapomněla, že už rok nežije

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.