Zorka (22): Každý večer ve stejnou hodinu cítím, že babička přišla na náš pravidelný čaj. Skoro jsem zapomněla, že už rok nežije

Se svojí babičkou jsem měla vztah, který se rovnal spíš vztah matky a dcery. Už od dětství pro mě měla slabost a já jsem  chodila s problémy či trápením spíš za ní, než za svojí matkou. Bylo mezi námi zkrátka velmi silné pouto. Myslím, že mi bylo tak patnáct, když jsme si zavedly takový rituál. Každý večer kolem sedmé hodiny jsem k ní zašla na bylinkový čaj.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (66): Vidím něco, co ostatní ne, působím jako blázen, proto o svých zážitcích už raději mlčím

Bolestná ztráta

To, že má babička rakovinu, jsem se dozvěděla až ve chvíli, když už se s tím nedalo nic dělat. Jsem si jistá, že to věděla celou dobu, ale záměrně nikomu nic neřekla. Babička se držela zuby nehty velmi dlouho, ale je to něco přes rok, co zemřela. Byla to pro mě velmi bolestná událost, kterou jsem si odmítala připustit. Ukázalo se, že byt, ve kterém babička bydlela, odkázala mně.

Žít jsem tam zatím nedokázala, ale po čase jsem sebrala odvahu a šla se do bytu podívat. Byla tam cítit její silná energie a mně vyhrkly slzy do očí. Sedla jsem si do křesla, kde jsem s babičkou popíjela onen bylinkový čaj. Zavřela jsem oči a vzpomínala, když v tom z poličky, kde měla babička sypané čaje, spadl ten, který jsme si spolu dávaly nejčastěji.

Hned mě napadlo si ho uvařit. Aniž bych nad tím nějak přemýšlela, uvařila jsem čaje dva a automaticky je odnesla ke stolečku. Na místo, kde babička sedávala jsem položila její šálek.

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (27): Nevěřila jsem matce, když mi říkala, že každý z nás má svého anděla strážného. Ten můj mi zachránil život

Měla jsem pocit, jako kdyby nezemřela

Kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že jsem blázen, ale já jsem si s babičkou začala nahlas povídat. Odpověď občas přišla v podobě větříku, který se otevřenými okny hrnul dovnitř. Občas se stalo, že třeba spadla pojistka, nebo se z ničeho nic jen na vteřinu zapnula a hned vypnula televize Bylo to pro mě jasné znamení, že babička, nebo její duše je v pokoji se mnou. Jak jsem říkala, naše pouto bylo velmi silné a jak se zdá, stále to trvá.

Snažím se každý den do bytu chodit ve stejný čas, uvařím dva čaje a dvě hodiny sedím v křesle s babičkou. Nikomu jsem o tom neřekla, málo kdo by to pochopil, spíš by mě hnali k nějakému psychologovi a o to nestojím.

Blíží se ale čas, kdy bude třeba s bytem něco udělat. Buď ho prodat, nebo se do něj nastěhovat, ale mám strach, že tím to celé pokazím.