Patricie (36): Když mi kamarádka oznámila těhotenství, poplakala jsem si. Týden předtím jsem si totiž vyslechla nemilou diagnózu

Když mi další kamarádka oznámila těhotenství, sevřelo se mi srdce. Není to ode mě hezké, ale nemůžu se spontánně radovat z cizího štěstí. S Adamem (41) se snažíme o dítě už osm let a prognóza není moc slibná. Pracuji na tom, abych nebyla zapšklá „tetka“. 

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (37): Dlouho se nám nedařilo počít dítě. Změnit to dokázal až sen o zesnulém tátovi

Nejlepší kamarádka mi oznámila, že je těhotná

Kamarádka Linda si na rozdíl ode mě nedala kávu, ani dvojku červeného – svoje oblíbené kombo. Hned mi to bylo podezřelé, takový signál jsem nezažila poprvé. Tušení se mi potvrdilo ani ne o minutu později. Oznámila mi, že budu tetou.

Linda samozřejmě věděla, že mám sama v těchto ohledech jisté trable. „Bála jsem se ti to říct dřív a teď už vím, jak to pro tebe musí být těžké. Ale věřím, že se zadaří i vám,“ mluvila ke mně upřímně se slzami v očích. Mám Lindu moc ráda, tak trochu jsem doufala, že zatím děti nechce. Ale nemůžou všichni čekat na to, až se u nás doma zastaví čáp.

Moc jsem Lindě pogratulovala, na vše se vyptala a cítila z ní pozitivní energii. Všechno to těšení se na budoucnost jsem jí záviděla. Mně doktor o týden dříve oznámil, že mi docházejí vajíčka a naše poslední embryo se nepodařilo v pořádku rozmrazit. Cestou domů od kamarádky jsem už popotahovala a doma brečela skoro hodinu. 

Mohlo by Vás zajímat:

Elena (27): Potratem nic neskončilo. Dodnes mám pocit, že mě pronásleduje mrtvé dítě

Nejvíc mě zraňují nevyžádané rady

Už ani nepočítám, kolikrát jsem se takto cítila. Mnoho kamarádek mi za roky našeho neúspěšného snažení oznámilo svoje těhotenství dokonce dvakrát. Naivně jsme si myslela, že se třeba stihnu „přidat“. Zahořkla jsem a jsem cynická, nemůžu s tím nic dělat. Přestože navenek působím odhodlaně a nad věcí, stejně si doma občas popláču. 

Adam už věděl, o co jde, všechno to pozná. Umí mě utěšit, jsem šťastná, že ho mám. Dovedu si představit, že s ním prožiju zbytek života, případně bez dětí. Zatím se s tím ale nechci smířit a „bojuji“. Na klinice, na vlastní psychice i alternativně. Nejvíce bojuji s tím, abych přežila takzvané nevyžádané rady či názory. „Fakt zkus tu fyzioterapii, všem zabrala! Doporučím ti doktora, je nejlepší!“ „Celý je to o tom se uvolnit. Vyraž na dovolenou, dej výpověď! Já si zatančila se šamany s bubínkama a hned to šlo!“ „Ber to, jak to je. Máš tu asi jiný poslání.“

Neexistuje příručka k empatii a každému se může povést se někoho dotknout. Občas si ale lidé nedají pokoj a já se přestala během let s takovými stýkat. 

Mohlo by Vás zajímat:

Mára (32): Přítelkyni jsem zatajil, že nemůžu mít děti. Teď by ráda otěhotněla, ale já se bojím jít s pravdou ven

Někdy se těším, až přijde přechod a hodím to za hlavu

Jsem sama zvědavá, jaký osud nás čeká. Říká se, že je dobré neztrácet naději. Mě už to ale přestává bavit. Nejvíc mě mrzí, že se mi kamarádky pomalu bojí podívat do očí jen proto, že zažívají životní štěstí.

Těším se, až se mě přestanou lidi vyptávat, a souzním se všemi, co si procházejí neustálým zklamáním. Nikdo, kdo nezažil, nepochopí, jak nepříjemná ta bezmoc je. Poradit, ať si pořídím štěně nebo pochovám miminko, je minimálně velmi netaktní.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (23): Moje matka otěhotněla s otcem mého přítele. Teď nám zakazují svatbu, když jsme něco jako příbuzní

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.