Pavel by potřeboval poradit, jak se má zachovat. Jeho syn byl už jako miminko velmi neklidný, málo spal a pořád plakal. S věkem se jeho projev nezlepšil, ba naopak. Trpí záchvaty vzteku a Pavlova manželka jeho výchovu nezvládá. A Pavel netuší, co s tím.
S manželkou Leonou (32) máme dvě děti. Dceru Elišku (6), která půjde do první třídy, a syna Vojtu (4), jenž dává ženě pěkně zabrat. Ještě donedávna jsme to brali sportovně. Jenže teď má Leona pocit, že jako máma selhala. Nevím si s danou situací rady.
Syn byl velmi neklidný už jako miminko
Eliška byla už od první chvíle hodné dítě. Jako novorozenec de facto jen spala. Budila se maximálně každé tři hodiny na mléko. U ní jsme žádné probdělé noci neznali. Byla radost sledovat, jak se učí chodit, mluvit. Dodnes platí to, že je to klidná a pohodová. Dva roky po ní se narodil syn. Vojta byl pro změnu od začátku neklidné dítě.
První týdny jsme si jen těžko zvykali, že spí třikrát denně dvacet minut. Jinak byl vzhůru a pořád plakal. Kojení bylo pro Leonu dost smutné období, vzdala to v jeho třech měsících, protože to zkrátka nešlo. Vojta se začal plazit už v půl roce. Všechno strkal do pusy. Museli jsme ho pořád hlídat.
Jakmile začal chodit, bylo ještě hůř. Kam potřeboval, tam si vylezl. Byl to takový malý ninja. Oba jsme si s manželkou byli vědomi, že je Vojta živý kluk. Nedokázal v klidu sedět déle než dvě minuty. I když to dostal příkazem. Musel se aspoň ošívat. Leona se oběma dětem věnovala stejně. Snažila se s nimi hodně chodit ven. Vojta zkrátka potřeboval svoji energii někde vybít.
Jeho výbuchy vzteku se stupňovaly
Když bylo synovi dva a půl roku, začal se často bezdůvodně vztekat. Ráno vstal s úsměvem, ale během dvaceti minut to bylo jinak. Zničehonic vzal hračku, hodil s ní o zeď, a pak se rozbrečel. Měli jsme vždy co dělat, abychom ho uklidnili. Díky bohu se to stávalo tak jednou do měsíce. Ani tak jsme ale nevěděli, čím je to způsobené.
Naučili jsme se ho mírnit. Vojta dal spíše na mě. Stačilo ho vzít do ruky, silně ho k sobě přitisknout a on se uklidnil. Když totéž chtěla udělat žena, Vojta dostal hysterický záchvat. Tehdy si to Leona ještě nebrala osobně. Jenže situace se postupně zhoršovala. Byl jsem sám opakovaně svědkem toho, jak Vojta maminku neposlouchá.
Klidně na ni plivnul, nebo ji jen tak plácnul. Odmlouval jí, byl na ni drzý. Když jsem byl doma, stačilo, abych zasáhnul a byl klid. Jako pracující člověk ale nemůžu být doma pořád. Teď na začátku prázdnin se Vojtovo chování výrazně zhoršilo. Je to týden, co mi do práce volala ubrečená Leona. ,,Vojta stojí u skleněné výplně dveří a mlátí do ní rukou. Nedá se uklidnit,“ vzlykala do telefonu.
Manželka ho chce vzít k lékaři
Bylo to zoufalé volání o pomoc. Vzal jsem si Vojtu na ucho a snažil se mu domluvit. Leona z toho byla dost rozhozená. Během toho týdne mi takto volala snad každý den. Syn ji zcela přestal poslouchat, nespolupracoval s ní. Nejhorší bylo to, že byl vyloženě zlý. Házel po ní věci, ubližoval i Elišce. Děsilo mě, že mě poslouchá, a ženu ne.
Vždycky, když přijdu domů, Leona sedí vydeptaná na gauči. Navrhla, abychom vzali syna k lékaři. Já s tím trochu bojuji. Myslím si, že Vojta jen zkouší mantinely. Leona u mě hledá podporu a já ji chápu. Jen se bráním tomu, aby syn chodil na nějaká otravná vyšetření. Doma se teď často hádáme. Vojta je se mnou a Eliška s mamkou. Takhle ale rodina fungovat nemá.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.