Petra (32): Máma mi vždy říkala, že jsem k ničemu. Musím přiznat, že měla pravdu

Už nevím kudy kam. A tak zkouším hodit svůj život na list papíru. Jmenuji se Petra a na podzim mě čekají Kristova léta. Kdybych měla říct, co jsem do této chvíle stihla vybudovat, řeknu, že nic. Nemám přítele, děti, ani dobrou práci. A bydlím v podnájmu. Když mi matka říkávala, že jsem k ničemu, asi měla pravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (25): Uvěřila jsem lásce ze seznamky, ale bohužel jsem nebyla sama

Už jako dítě jsem byla samotářka

Nepatřila jsem k těm veselým holčičkám, které běhaly po sídlišti v šatičkách a radovaly se ze sluníčka. Já jsem ze všeho nejraději byla doma. Seděla jsem někde v koutě a jen tak byla. Neudělala jsem si kamarádky ve školce a ani později na škole. Většinu svého života jsem byla sama, tedy, pokud nepočítám své rodiče.

Jenže ani s nimi nemám bůhví jaký vztah. Máma nade mnou zlomila hůl už dávno. Nikdy jsem nebyla její dceruška, kterou by měla potřebu chránit nebo něco učit. Prostě jsem jen byla. Táta mě má rád, ale kvůli matce ke mně nemůže mít příliš blízko.

Dlouho jsem si myslela, že až se odstěhuji od rodičů, něco se změní. Že až uzavřu jednu pomyslnou kapitolu svého života, otevře se nová. A ono to tak chvíli i vypadalo. Odstěhovala jsem se téměř přes celou republiku. A to hlavně proto, abych se našla.

Mohlo by Vás zajímat:

Kačka (35): Ten propršený den mi změnil život. Díky holčičce ztracené v parku jsem našla osudovou lásku

Chtěla jsem uzavřít jednu kapitolu svého života

Dva roky jsem se potloukala v neznámém městě a hledala životní příležitost. Ta se nabídla v podobě Richarda, který se do mě zamiloval. Alespoň tak mi to řekl. Bavila ho moje introvertní povaha. To neznámo ho tak lákalo, že se rozhodl ho prozkoumat. Ač jsem si to nechtěla připustit, i já ho měla ráda. Byl totiž konečně někdo, kdo se o mě zajímal.

Sama nevím proč, ale nedokázala jsem si ho pustit k tělu příliš blízko. Do mé hlavy kupříkladu nesměl vůbec. Nakonec to nevydržel a po třech letech jsme se rozloučili. A od té doby, což už je skoro deset let, jsem sama. Už se ke mně žádný muž nepřiblížil. Každý den ve svém nicotném životě trávím sama. Vstávám sama, v práci jsem sama, večeřím sama a ulehám sama.

Když se snažím s někým navázat kontakt, utíká přede mnou. Jako kdybych měla na čele napsáno, že jsem divná. A možná i jsem, ale tak moc toužím po tom, být někým milována... Bojím se, že za to může právě moje matka, která ke mně byla celý život chladná. Nikdy mě nepohladila, ani mi neřekla, že mě má ráda.

Mohlo by Vás zajímat:

Liběna (58): Syn mi vyčítá, že nemám čas na vnučku. Jenže já nechci propásnout lásku svého života

Je mým posláním být sama?

Poznamenalo mě to natolik, že nejsem schopna veselého života. Zdá se, že mám předurčeno i sama zemřít. Někde jsem četla, že každý z nás má na tomto světě určité poslání. Něco, co má dokázat, nebo tu zanechat. Můj čas běží a když se ohlédnu do minulosti, nic nevidím. Už nutně potřebuji něco, pro co má smysl žít.

Mám si pořídit psa? Podat inzerát? Jít sama na diskotéku? Dělat pro charitu? Kdo mi poradí? Vždyť já nemám ani kamarádku, které bych zavolala a řekla, jak mizerně se cítím. Místo toho sedím v bytě, který ani není můj, a čekám na zázrak. Pokud je toto moje poslání, myslím si, že moje narození bylo zbytečné. Zkouším se držet motta, že naděje umírá poslední, ale už přestávám doufat…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (55): Rakovina mi vzala víc než jen vlasy, přišla jsem i o manžela. Hledání smyslu života je pořádně náročné

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.