Facebook
Instagram
Petra před lety bojovala se závislostí na alkoholu. Nakonec to s pomocí léčby zvládla a svůj boj vyhrála. Musela ale začít od nuly. Doufala, že když se jejímu synovi Matějovi narodilo dítě, stane se pořádnou babičkou a najde smysl života. Matěj však matce nevěří a malého jí odmítá dávat na hlídání.
Moje minulost se se mnou potáhne zjevně až do smrti. Před sedmi lety jsem se léčila ze závislosti na alkoholu. Ve svém životě jsem kvůli pití přišla o hodně. O manžela, důvěru rodiny a teď asi i o možnost být babičkou. Syn mi totiž kvůli mé minulosti odmítá dávat vnuka na hlídání. A já bych tak potřebovala najít zase smysl života...
Závislost na alkoholu mi vzala rodinu
Ke každodennímu pití alkoholu mě dotlačila práce. Neunesla jsem stres, který s ní byl spojený. Jednoho dne jsem ho zahnala láhví tvrdého alkoholu. Najednou se mi zdálo, že nic není tak horké a já mohla fungovat. Jen s tím, že jsem se každý večer opila do němoty. Manželovi se to po čase přestalo líbit a chtěl, abych toho nechala.
Já si ale z alkoholu udělala věrného přítele, který se mnou najednou byl celý den. Někdy jsem si dala panáka už ráno a jela do práce. Když mi klesla hladinka, vytáhla jsem placatici. Procházelo mi to bezmála půl roku. Pak jsem v práci udělala kiks, který nešlo vyžehlit. A přišlo se na moje pití.
Dostala jsem vyhazov a od manžela nůž na krk. Tehdy jsem potřebovala pomoc, ale dostalo se mi jen výhružek. Pak už to šlo z kopce. Pila jsem od rána do večera a manžel mě opustil. Hůl nade mnou nezlomil jen syn Matěj (33). Jezdil za mnou, snažil se mě z toho dostat. Ani on na to ale nestačil. Paradoxně mi pomohlo, že jsem sedla opilá za volant.
Potřebovala jsem najít smysl života
Byla mi nařízena protialkoholní léčba. I když jsem si to tenkrát nemyslela, bylo to skutečně záchranné lano. Dva roky intenzivní léčby mě vrátily mezi živé. Manžela už jsem k sobě ale přitáhnout nedokázala. Musela jsem začít od nuly a zcela sama. Matěj byl mojí berličkou. Jsem mu za hodně věcí vděčná, protože mi věřil.
Další roky jsem žila vcelku spořádaný život. Docházela jsem ještě na podpůrné terapie. Měla jsem dobrou práci a pár věrných přátel. Naději, že mám pro co žít, mi dal Matěj. Jeho žena čekala miminko. Ve mně se probudila chuť být babičkou. Cítila jsem, že se potřebuji k něčemu upnout, aby můj život dával smysl.
Jenže když se malý Kubík narodil, moc jsem k němu nemohla. Viděla jsem ho v porodnici a pak až když mu byly tři měsíce. Denně jsem volala synovi a ptala se, kdy ho mohu vidět. Tvrdil, že toho mají hodně, ať jsem trpělivá. Nakonec jsem Kubu viděla, když mu byl rok. Uspořádali mu oslavu, kam jsem díky bohu mohla přijet.
Syn mi nechce dávat vnuka na hlídání
Využila jsem příležitost a zeptala se Matěje, kdy budu moct malého vnoučka hlídat. „Mami, to asi nepůjde," začal trošku nervózně. „Proč by to nešlo? Dělám na směny, mohu si ho vzít vždy, když mám volno. Aspoň si Lucka odpočine," nabízela jsem. „Nejde to, nezlob se," kroutil se bez bližšího vysvětlování. „Ty mi nevěříš?" zeptala jsem se přímo.
„Já se prostě bojím. Co když se během hlídání napiješ a třeba na něj zapomeneš?" udeřil na slabé místo. „To je přeci minulost. Jsem nový člověk," hájila jsem se. „Promiň, ale nevěřím ti. Ještě ne," dodal a mě bylo na nic. Uběhl další rok a já mohu být s Kubou jen pod dohledem. Chápu jejich obavy, ale ubližuje mi to. Musím zase najít smysl svého života. Hlídání vnuka by mi pomohlo. Musím si ale nejprve získat zpět jejich důvěru. Doufala jsem, že bude stačit, že jsem už téměř sedm let čistá.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
