Roxana už od dětství žila jen s matkou v malém bytě. Její matka se musela dost otáčet, aby je uživila. Držela si dvě práce, a tak se o Roxanu často starala sousedka Janička. Panovalo mezi nimi velmi silné pouto. Janička ale nečekaně zemřela. Poté se začaly dít prazvláštní věci. Více se dozvíte v následujícím příběhu.
Bydlela jsem sama s matkou. Táta od nás odešel a máma zůstala na všechno sama. V paneláku bydlela sousedka Janička. Nikdo jí neřekl jinak. Dost pomáhala mamce tím, že mě velmi často hlídala.
Sousedka babičkou
Dalo by se říct, že sousedka Janička mi nahrazovala babičku. Pro mě to nebyla jen sousedka, ale velmi blízká osoba. Matka díky tomu mohla táhnout dvě práce a vydělat peníze navíc. Kolik Janičce bylo, když mě hlídala, to přesně nevím. Měla ale šedivé vlasy a vím, že trpěla cukrovkou, protože si píchala inzulín.
S maminkou jsme se s ní a s jejím manželem stýkaly, i když mě zrovna nehlídala. Často jsme je zvaly na oběd. Měly jsme je oba moc rády. Byla to taková skoro rodina. Jednou v noci jsem se vzbudila s pocitem, že nejsem v pokoji sama. Matka ale spala vedle v obývacím pokoji.
Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se kolem, ale nikdo tam nebyl. Znovu jsem ulehla, ale jakmile jsem položila hlavu na polštář, stála nade mnou postava. Byla to Janička. Pohled na ni byl velmi rozmazaný, nebo spíš ona sama byla v takové mlze. Usmála se na mě s takovým klidem a pak ve vteřině zmizela.
Nečekaný odchod
Vyskočila jsem z postele a běžela to říct matce. Ta seděla na posteli a měla velmi vyděšený výraz. Jen řekla: „Janička zemřela.“ Hned jsem matce povyprávěla, co se mi stalo. Jen kývala hlavou, protože právě prožila to samé. Ráno zazvonil manžel Janičky a oznámil nám to, co jsme už věděly. Jeho žena zemřela. Měla ošklivou srdeční příhodu.
Velmi nás to s matkou zasáhlo. Patřila k nám. Snažily jsme se co nejvíce pomáhat jejímu manželovi, aby nebyl sám. On přišel s velmi nečekanou nabídkou. Pro něj byl byt tři plus jedna zbytečně veliký a nám by se více prostoru hodilo. My se přestěhovaly do jejich bytu a on šel místo nás.
Janička byla cítit všude v bytě, i když jsme tam měly náš nábytek. Zůstalo nám houpací křeslo, na kterém Janička často odpočívala. Manželovi se do bytu nevešlo, tak jsme si ho nechaly. Když jsem do něj usedla poprvé, stalo se něco neuvěřitelného.
Je stále s námi
Slyšela jsem, i když velmi tlumeně, hlas ženy, který jasně patřil právě sousedce. U mě to bylo tak, že jsem ji hlavně slyšela. Mojí matce se po usednutí do křesla zobrazovala její tvář. Ne zcela zřetelně, ale bylo poznat, že je to Janička. Zkusily jsme to říct manželovi, aby věděl, že její duše stále žije.
Často si k nám chodíval do křesla odpočinout a snažil se s manželkou spojit. Celý zážitek byl velmi sugestivní, kdo něco podobného nezažil, nepochopí. Už je to dost let, co Janička odešla. V bytě už bydlím sama, ale křeslo mám pořád. Stále cítím přítomnost tolik milované sousedky.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.