Růžena (72): Mám tři děti, ale ani jedno mě nenavštěvuje. Udělala jsem někde chybu?

Když mi bylo pětadvacet let, narodil se mi syn Karel (47). Moc jsem si přála velkou rodinu, v následujících letech přišly na svět ještě dvě dcery - Kamila (45) a Radka (44). Všechny své děti miluji, proto nevím, co se stalo. Vůbec jim nestojíme za návštěvu.

Mohlo by Vás zajímat:

Zlata (52): Mysleli jsme, že syna vychováváme dobře. Nyní se ale ukázalo, jak katastrofálně jsme selhali

Nevím, kde jsem udělala chybu

S manželem Milošem (75) máme velký dům na okraji Brna, kde žijeme sami dva. Je to neskutečně smutné. Před třiceti lety jsme ho stavěli s vidinou, že jednou tam budou třeba bydlet naše děti, nebo nás aspoň budou s vnoučaty často navštěvovat. Nic z toho se nevyplnilo. V obrovském domě jsme s Milošem sami a mě z toho zbyly jen oči pro pláč.

Svoje děti jsem nevychovávala nijak špatně. Věnovala jsem se jim, hrála jsem si s nimi a nikdy jsme spolu neměli žádný vážný konflikt. Snažila jsem se dětem ve všem vyjít vstříc, proto nerozumím, proč na nás s manželem zanevřely.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (59): Jsem úplně na dně. Dcera se nechová tak, jak jsem si představovala

Vidím dcery jednou za rok

Když se Kamile a Radce narodily děti, vypadalo to ještě dobře. Nastěhovaly se i s rodinami nejprve k nám, takže jsme jim se vším pomáhali. Bydlely tam do té doby, než šla vnoučata do školky. Pak se to začalo všechno hroutit. Nejprve se odstěhovala Kamila, následně i Radka. Našly si vlastní bydlení.

Přesto jsem doufala, že nás budou stále navštěvovat i s vnoučaty. Nejprve to tak bylo, ale pak byly jejich návštěvy sporadičtější. Nejdříve se ukázaly jednou za měsíc, teď už je to jednou za rok. Pouze na Vánoce. Přitom ani jedna z nich nebydlí daleko. Odstěhovali se do Brna, autem je to ani ne půlhodina cesty.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (58): Musela jsem na pár měsíců do nemocnice. Doma se zatím všechno změnilo

Jsem smutná ze svých dětí

Se synem Karlem je to ještě komplikovanější. Kvůli práci se odstěhoval do zahraničí. Jeho sporadické návštěvy by se daly pochopit, ale i tak mě to mrzí. Když Karel odjížděl, narodil se mu syn. Ještě jsem ho stihla vidět jako miminko. Teď už je mu patnáct let a skoro mě nezná, protože jsme se naposledy viděli, když mu byly čtyři roky.

Je strašné, jak to všechno dopadlo. Z velké rodiny teď nemám nic. S manželem žijeme sami. I když ho mám pořád ráda, je to vlastně depresivní. Dala bych nevím co za to, aby se naše vztahy změnily a děti ke mně zašly aspoň na krátkou návštěvu. Tak ráda bych se znovu setkala s vnoučaty...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Edita (60): Snacha se asi zbláznila, děti chce vychovávat jako nebinární

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.