Sandra (38): Před lety jsem potratila, tu bolest cítím dodnes. Manžel by si přál dítě, ale já mu ho nedokážu dát

Možná mi to, že se teď ze všeho vypíšu a můj příběh si snad někdo přečte, pomůže lépe snášet bolest. Před osmi lety jsem v 21. týdnu těhotenství potratila. Tak krutou ztrátu nenarozeného dítěte jsem psychicky neunesla. S manželem Ondřejem (40) jsme si přáli dítě od samého začátku vztahu. Po této drsné zkušenost už toho ale nejsem schopna.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (34): Zatajil jsem přítelkyni, že jsem neplodný. Ona mi teď radostně oznámila, že čekáme dítě

S manželem jsme se těšili na miminko

Měli jsme s Ondrou jasný plán, jak se budou věci vyvíjet. Nejprve jsme se vzali, abychom oficiálně tvořili pár. Následovalo zajištění stabilního zázemí pro budoucí rodinu. Koupili jsme menší novostavbu, do které jsme investovali čas a peníze, aby bylo všechno ťip ťop. Pak už nás čekala jen jedna příjemnost.

O dítě jsme se začali pokoušet před více jak osmi lety. Byla jsem sama překvapená, že od vysazení antikoncepce jsem otěhotněla do půlroku. Dvě čárky na těhotenském testu ve mně vyvolaly nepopsatelné pocity štěstí. Bylo mi jedno, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Mé přání tkvělo pouze v tom, aby bylo dítě zdravé.

Prvních několik prohlídek nasvědčovalo tomu, že je všechno v pořádku. Na konci 18. týdne nám bylo sděleno, že čekáme chlapce. S Ondrou jsme si přišli jako ty nejšťastnější osoby na světě. Celá rodina se semknula a nedočkavě očekávala příchod nového člena. Na návštěvách si příbuzní pokládali ruce na bříško a radovali se z pohybů miminka.

Mohlo by Vás zajímat:

Agáta (29): Potratila jsem a musela na operaci. Smířit se s tragédií mi pomohl zvláštní zážitek

Potratila jsem, nikomu bych takový zážitek nepřála

Na den, kdy jsem přišla o své miminko, nikdy nezapomenu. Bylo to na konci 21. týdne. K ránu mě vzbudila ukrutná bolest břicha, která střílela až do zad. Vylekalo mě to natolik, že jsem si zavolala sanitku. Když mi doktor po vyšetření sdělil tu tragickou zprávu, že naše dítě už nežije, chtěla jsem umřít.

Nejhorší bylo, že jsem musela podstoupit porod, který mi vyvolali uměle. Vědět, že rodíte dítě, které nežije, bych nikomu nepřála. Každou kontrakci jsem probrečela. Byla to situace tak náročná na psychiku, že jsem ani nevěděla, jestli si chci syna pochovat v náručí. Po ruce byl psycholog, který mě nasměroval.

Na pár okamžiků jsem pohlédla do tváře tomu človíčkovi, který ve mně dočasně žil. Bylo to bolestivé. Srdce mi krvácelo. Domů jsem jela s prázdnou. Rodina se to samozřejmě dozvěděla před mým příjezdem. Nemohla jsem se nikomu z nich podívat do tváře. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Jako žena, jako máma... Byl to pro mě konec.

Mohlo by Vás zajímat:

Radim (36): Manželka neporodila podle svých představ. Myslí si, že je špatná máma

Bojím se pokusu o další dítě

Gynekolog mi doporučoval, abychom si dali minimálně rok pauzu. Já ale neměla ani pomyšlení na to, že bych chtěla znovu otěhotnět. Den a noc jsem přemítala nad tím, proč se to stalo. Proč nebylo moje tělo schopné syna donosit. Byla mi navrhována terapie, kam jsem sice nějaký čas chodila, ale útěchu jsem v ní nenašla.

Ondra byl roky trpělivý a snažil se mě chápat. Jenže poslední dobou velmi tlačí, abychom se začali o dítě pokoušet znovu. Na rozdíl ode mě přemýšlí racionálně. Stárneme, máme limity. Mě táhne na čtyřicet a pokud chci dítě, mělo by to být teď. Já to ale nedokážu, nejde to. Představa, že se bude historie opakovat, mě děsí víc než cokoliv jiného. Jsem připravená i na to, že mě kvůli tomu Ondra opustí. Můj strach znovu otěhotnět je bohužel větší než chuť mít dítě. I dnes, po tolika letech, cítím stejnou bolest.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (37): Cítím se jako špatná matka. Nedokázala jsem dát život dalšímu dítěti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.