Šarlota (25): Měla jsem podezření, že se táta převtělil do mé neteře. Potvrdil mi to podivný vzkaz

Když zemřel tatínek, myslely jsme se sestrou Klárkou (27), že to nepřežijeme. To, že se taťka vrátil v jiné podobě, nám došlo, když se Kláře narodila dcera Melánie. Je tátovi velmi podobná, někdy dokonce mluví přesně jako on. Jsme si jisté, že došlo k převtělení.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (22): Nejmladší sestře nikdo nevěřil, že za ní v noci chodí tajemná žena. Já ale vím, kdo to byl

Naši silnou trojku rozdělila smrt

Táta nás vychovával, co si pamatuji. Maminku jsme s Klárou nikdy pořádně nepoznaly. Byly jsme na to příliš malé. Možná jsme viděly dvě fotky, jinak o ní nic nevíme. Táta nám až v dospělosti řekl, že nás prostě opustila. Kvůli tomu, že jsme matku neznaly, vlastně jsme ani nevěděly, po kom smutnit. A tak jsme to braly jako normální věc.

Táta byl ten nejlepší taťka, kterého jsme si mohly přát. Dopřál nám krásné a bezstarostné dětství. Pamatuji si, že i když jsme neměli moc peněz, zažili jsme víc než dost. Táta nás často brával na čundry, kde jsme spali pod širým nebem. Naučil nás, jak se poprat s nástrahami života.

Nikdy nezapomenu na jeho smích. Myslím, že tak se uměl smát jen on. Slovy se to nedá ani popsat. Vždycky, když se zasmál, i my s Klárou jsme propadly v smích. Byli jsme velmi silnou trojkou. Bohužel nás rozdělila otcova smrt.

Mohlo by Vás zajímat:

Ondřej (23): Holubice za mým oknem nebyla tak docela obyčejná, jak jsem si myslel

Ve své neteři jsem viděla zesnulého otce

To, že je nemocný, věděl jen on. Když se nám s tím svěřil, už věděl, že umírá. Zprvu jsme se zlobily, protože jsme se mu mohly pokusit zajistit lepší lékařskou péči. A to bylo možná to, co si nepřál. Když zemřel, měly jsme s Klárou stejné pocity. Bezmoc, lítost a to neskutečné prázdno v srdci. Štěstím bylo, že jsme měly jedna druhou.

Trvalo rok a půl, než jsme se oklepaly z toho prvotního šoku, že táta už není. První úsměvy na našich tvářích vykouzlila zpráva o tom, že Klára je těhotná. Moc si přála kluka. Chtěla ho pojmenovat po našem otci. Jenže se jí narodila holka. Když jsem ji poprvé viděla v porodnici, měla jsem za to, že vidím tátu. Malá Melánie mu byla tak podobná.

A jak rostla, čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že je celý táta. Hlavně v době, kdy začínala mluvit. Sestře jsem dlouho nechtěla říct, že mám pocit, že někde uvnitř její dcery dřímá náš táta. Byla jsem si jistá, že by mě měla za sentimentální husu, která se nesmířila s otcovou smrtí.

Mohlo by Vás zajímat:

Matyáš (30): Po letech jsem našel ztracený míček. Myslím si, že mi ho daroval zesnulý táta

Táta se převtělil do malé neteře

Jenže když se ve čtyřech letech Melánie zasmála do puntíku stejně jako táta, už jsem to nevydržela. „Myslím si, že Mel je táta," řekla jsem jednou sestře. „Uf, ani nevíš, jak jsem ráda, že si to myslíš. Mám totiž stejný pocit," spiklenecky se na mě podívala. Čím víc jsme Melánii pozorovaly, tím víc jsme se v naší myšlence utvrzovaly.

Melánie mi dala téměř stoprocentní jistotu, když mi něco pošeptala. „Mám pro tebe vzkaz," řekla mi jednou večer. „Táta vám vzkazuje, že část jeho já je ve mně," pronesla, ale bylo vidět, že tomu sama moc nerozumí. Já ji pohladila po vlasech a jen stěží jsem skryla slzy dojetí. Nikdy jsem nepátrala po tom, zda je to vůbec možné. Chci tomu věřit a vědět, že tu táta pořád svým způsobem je.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (19): Měla jsem výjimečně silné pouto se svým kocourkem. Když zahynul, stal se zázrak

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.