Sebastián (23): Cestou lesem do mě uhodil blesk. Od toho okamžiku se můj život ubírá jiným směrem

Ten, kdo mě zná a měl by o mně něco říct, nepoví nic hezkého. Ještě do nedávna jsem byl zákeřný a pomstychtivý člověk. Nikomu jsem nepřál nic dobrého, doma jsem bral rodičům peníze. Ti mě svého času zavrhli.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (28): Koupila jsem si ve vetešnictví polaroid. Na dovolené nás trochu postrašil

Kamarádka po mně chtěla pomoc

Pro mě byly vždycky důležité peníze. Bez nich jsem si připadal nemožně. Mám pár kamarádů, kteří si na moji povahu zvykli a brali mě takového, jaký jsem byl. Nebudu se tajit ani tím, že rád střídám ženy, ale žádnou si k sobě nepustím. Mojí životní náplní jsou peníze, ženy a zábava.

Jednoho dne mi volala kamarádka, že venčila psa na poli a on se jí zaběhl, protože hrozně zahřmělo. Prosila mě o pomoc. Zrovna mě. Při pohledu ven jsem vážně neměl chuť někde v bouřce hledat nějakého psa. Tvrdila, že jsem jediný, kdo jí zvedl telefon. Nakonec jsem jí pomohl, ale nechuť jsem jí dal najevo.

Venku bylo jako před koncem světa. Silně pršelo a lítaly blesky, že jsem se necítil moc bezpečně. Rozdělili jsme se, aby byla větší šance psa najít. Rozhodl jsem se, že raději poběžím. Její pes na mě z ničeho nic vyskočil z vysoké trávy. Volal jsem na Kláru: „Už ho mám!“

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (30): Cizí žena na ulici mi řekla něco o mých sestrách. Přišla mi jako blázen, ale mluvila pravdu

Uhodil do mě blesk

Přesně v ten moment do mě uhodil blesk. To, co teď píši, vím už jen z vyprávění. Zavolala mi sanitku a já si pobyl pár dní v nemocnici. První, koho jsem viděl, když jsem otevřel oči, byli rodiče a Klára. Máma brečela radostí, že žiju. Moc jsem si toho nepamatoval, tak mi museli všechno osvětlit.

Byl jsem v nemocnici ještě na pozorování. Těšil jsem se, až půjdu domů. Jakmile jsem začal normálně fungovat, cítil jsem se ale jinak. Lépe. Když jsem šel po ulici, byl tam muž bez domova a před sebou měl klobouk, automaticky jsem mu tam hodil peníze. Nikdy jsem nic takového neudělal.

Starší paní jsem pomohl do autobusu, malé holce utekl míč, tak jsem ho honil po ulici. Občas jsem měl v hlavě záblesk toho, jaký jsem byl. Divil jsem se, proč jsem se vždy choval jako největší sobec na světě.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (25): Moje sestra žije v domě, kde podle všeho straší, co mě překvapilo ještě víc, je, že jí to nevadí

Byl to osud

Klára mi chtěla poděkovat za pomoc při hledání psa. Pozvala mě k sobě na oběd. Známe se roky, ale až teď jsme si krásně popovídali. Já si uvědomil, že ji mám vlastně rád, ale jinak než kamarádku. Ona se mi sama přiznala, že po tom, co do mě uhodil blesk, si uvědomila, že mě miluje.

„Bude to znít šíleně, ale od té doby, co se ti stalo to neštěstí, jsi jiný. Stal se z tebe lepší člověk,“ zašeptala do ticha. Měla pravdu. Byl jsem někdo jiný. Možná to byl osud. V ten den jsem jako jediný z party zvedl telefon a šel pomáhat. Bylo to poprvé v mém životě. Vyplatilo se to, změnilo mi to život.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (32): V metru mě oslovil zvláštní muž a varoval mě před nebezpečím. Dodnes nevím, kdo to byl

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.