Silva se zcela neplánovaně zamilovala do černocha. Tušila, že s tím budou mít rodiče problém. Jen nevěděla, že až tak velký. Dokud se s přítelem nerozejde, nesmí jim na oči.
Svoje rodiče jsem vždycky považovala za vzdělané lidi, kteří nemají žádné předsudky. Teď se ovšem stalo něco, co nejsou ochotni akceptovat. Mnohem důležitější než štěstí vlastního dítěte je pro ně to, co řeknou lidi a jak před nimi budou vypadat.
Do mé ordinace přišel krásný černoch
Naši do mě vkládali velké naděje. Měli jasnou představu o tom, čím se budu živit, kde budu žít a kolik budu vydělávat. Mamka automaticky předpokládala, že si najdu vzdělaného muže na úrovni. ,,Můžeš mít každého, na koho si ukážeš,“ říkávala často. Oba jsou zdravotníci. Táta je chirurg v jedné vyhlášené nemocnici, mamka vrchní sestrou v porodnici.
Po mně se chtělo, aby ze mě byla lékařka. Dnes dělám stomatoložku na soukromé klinice. Vydělávám slušné peníze, vlastním byt i auto. Rodiče jsou na mě hrdí a všude se mnou chlubí. Když potkám taťkovy známé, gratulují mi, jak jsem úspěšná. Donedávna to byl příjemný pocit.
Pak se semlelo něco neuvěřitelného a já se snad poprvé v životě zamilovala. Do ordinace za mnou přišel krásný černoch. Do té chvíle jsem neměla tušení, že by se mi mohl líbit někdo tmavé pleti. Zikimo měl úsměv od ucha k uchu. Během zákroku, který jsem mu prováděla, jsem měla příjemný pocit v břiše. Dávno zapovězené třepetání motýlků lásky.
Měla jsem obavy, jak ho rodiče přijmou
Byl na tom stejně. Ve chvíli, kdy šla sestřička pro dalšího pacienta, mě lámanou češtinou pozval na skleničku. Sešli jsme se hned druhý den. Poznala jsem nepoznané. Zikimo je člověk plný elánu, nápadů a lásky. Je s ním legrace, ví, co chce. Vztah jsem brala pro jistotu s rezervou. Náš první společný polibek mi ale jasně ukázal, že je mezi námi čistá láska.
Mamka na mně hned při další návštěvě poznala, že je něco jinak. ,,Tady se nám někdo zamiloval,“ culila se. ,,Jaký je? Kde bydlí? Čím se živí? Co jeho rodiče?“ chrlila otázku za otázkou. Tiše jsem si v hlavě přehrávala to, jak to naši asi vezmou. Nebyla jsem si jistá, tak jsem před nimi ještě nějaký čas mlžila.
Několikrát se stalo, že mi mamka volala ve chvíli, kdy jsme byli spolu. Zikimo mi navrhl, abychom za rodiči zajeli. To bylo v době, kdy jsme spolu byli tři čtvrtě roku. Něco mi říkalo, že to není dobrý nápad, ale přítel na tom trval. ,,Neboj, to bude dobrý,“ utěšoval mě cestou k našim, kterým jsem naznačila, že asi nepřijedu sama.
Táta nás vyhodil ze dveří
Jak jsem předesílala, své rodiče považuji za vzdělané a vychované lidi. O to větší šok jsem zažila, když přítele spatřili. ,,Tak to je on? To nemůžeš myslet vážně, Silvo!“ začal táta zhurta, ,,cos to provedla?“ Měla jsem co dělat, abych potlačila stud, který jsem kvůli našim před přítelem cítila. ,,Tati, v klidu, prosím tě,“ snažila jsem se ho krotit.
Zůstali jsme stát v chodbě. Nestihli jsme se ani zout. ,,Zmiz mi z očí,“ zařval na přítele. ,,A ty taky. Mně do baráku černocha netahej. Rozumíš?“ běsnil a vyhodil nás. Tisíckrát jsem se příteli omlouvala. Máma mi ještě večer volala. ,,Neblbni. Nech ho jít a můžeš domů,“ přesvědčovala mě. ,,A když ne?“ reagovala jsem. ,,Tak jsme spolu skončili,“ řekla chladně. Tak jsme spolu skončili. Vlastní rodiče nepodpoří dítě v jeho štěstí. Co dodat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.