Veroničin přítel pochází z Keni. Mladá žena by si nikdy nemyslela, že to Čechům může vadit. Nedávná zkušenost ji ale přesvědčila o opaku. Jak kruté realitě čelit a jak se s ní vyrovnat?
S přítelem jsme se seznámili před šesti lety. Studoval v Praze a já na stejné škole právě dokončovala magisterské studium. Měli jsme pár společných předmětů a netrvalo dlouho a dali jsme se do řeči.
Z Keni jsem odjížděla ještě víc zamilovaná
Od začátku mi přišlo, že se známe snad odjakživa. Měli jsme stejné zájmy i koníčky. Po pár schůzkách jsme spolu začali chodit. Bohužel měsíce rychle ubíhaly a přišel čas, kdy se můj přítel musel vrátit domů. Dohodli jsme se, že zkusíme vztah na dálku. Ani jeden z nás se nechtěl rozejít.
První měsíce byly těžké. Mohli jsme se vidět až za půl roku, kdy jsem se plánovala podívat za ním do Keni. Těšila jsem se jak malé dítě nejen na něj, ale i na jeho zemi. Uvidím všechna ta báječná africká zvířata i nádhernou přírodu! To se mi také splnilo. Když jsem z Keni odjížděla, byla jsem do přítele zamilovaná ještě víc než předtím. Prostě pohádka.
Také jsme se dohodli, že vztah na dálku už nechceme. Přítel si tedy najde v Čechách práci ve finančnictví a budeme spolu bydlet v Praze. Plní se mi sny, libovala jsem si. Bohužel nás čekal tvrdý střet s realitou.
Začali nás rasisticky urážet
Snažili jsem se, abychom se měli co nejlépe. Oba jsme si našli slušně placené místo. Jezdili jsme na výlety po republice, trávili jsme čas s kamarády. První půlrok byl vážně idylický.
Jednoho dne ale nastal zlom. Šli jsme po jednom večírku na poslední metro. Byli jsme trošku opilí, ale veselí. Bohužel si nás vyhlídla jedna partička floutků. Nevím, co je přilákalo, zda to, že je přítel černoch nebo že s ním jde bílá holka, ale začali nás urážet. Rasistické i sexuální narážky na mě i na přítele na nás padaly ze všech stran. Bylo to hrozné, cítila jsem se strašně bezmocná.
Naštěstí přítel česky stále moc dobře nerozumí, tak jsem mu ani nechtěla překládat, co jsem slyšela. Já si to ale pamatuji naprosto přesně. Jsem z toho smutná a naštvaná zároveň. Nedokážu si představit, že by tohle musely zažívat naše děti, a to jen proto, že by měly jinou barvu kůže.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.