Simona (23): Tři pohřby během jednoho roku. Zbyla mi jen babička, často myslím na nejhorší

Nikdy jsem si nemyslela, že ve svém věku budu zažívat takové věci. Kamarádky řešily jen to, na jakou párty půjdou, já měla ale jiné starosti. Vyrůstala jsem s rodiči a starším bráchou v domě u babičky. Děda umřel, když mi bylo osm, a nechtěli jsme, aby babička žila sama, tak jsme se nastěhovali k ní. Můj brácha David byl o čtyři roky starší. Bylo mi osmnáct, když k nám jednoho dne přijela policie a oznámila nám, že David byl s kamarády v nějakém lomu, skákal z výšky do vody a na místě zemřel.

Všichni jsme se zhroutili. Já k němu chodila neustále do pokoje a nedokázala jsem pochopit, že už se k nám nevrátí. Jeho pohřeb byl to nejtěžší, co jsem do té doby zažila.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (59): Po smrti partnera jsem se ocitla bez domova. Jeho syn mě vystěhoval

Přišla další rána

Táta, se kterým si byl David velice blízký, s námi přestal komunikovat a máma říkala, že mu musíme dát čas. Uzavřel se před světem a odmítal cokoliv. Jednoho rána babička přiběhla do kuchyně a začala křičet, že ho našla oběšeného ve stodole. Bylo to hrozné, nevzpamatovaly jsme se ještě z Davida a najednou jsme řešili druhý pohřeb. Máma byla jako tělo bez duše. Já se musela připravovat na maturitu a říkala jsem jí, že poprosím ředitele, abych maturovala až za rok, ale ona o tom nechtěla ani slyšet.

Babička jednou večer zapalovala svíčky a měla ztrápený výraz ve tváři. „Vždycky bývají tři. U nás v rodině se umírá po třech,“ děsila mě. Vždycky když prý někdo umřel, následovali ho další dva lidi. Nechtěla jsem na to myslet. Přes to všechno jsem odmaturovala docela dobře a konečně u nás doma byla trochu lepší nálada. Zůstaly jsme tři ženské v baráku a snažily se držet spolu. Říká se, že maturita je zkouškou dospělosti, ale já dospěla už dávno.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (58): Na pohřbu manžela jsem se zamilovala. Všichni mě za to pomluvili

Jedno neštěstí za druhým

Měsíc po maturitě mi volali z nemocnice. Mamka jela na kole do práce a narazilo do ní nákladní auto. Ještě to odpoledne zemřela. V ten moment jsem měla pocit, že se mi zlomilo srdce. Přísahala bych, že jsem to fyzicky cítila. Když jsem přišla domů, babička viděla, jak brečím, a došlo jí to. „Vždycky bývají tři“ a rozplakala se také, máma byla její dcera. Zůstaly jsme v baráku jen samy dvě.

Na další školu jsem už nešla, raději jsem si našla práci a snažila se pomáhat. Častokrát jsem myslela na to, že nemám sílu žít dál. Že to prostě nejde. Ačkoliv jsem byla dospělá, potřebovala jsem mámu, chyběl mi táta, můj brácha. Bála jsem se, kdy přijde den, až mě opustí i babička. Ta je zatím pořád se mnou a neudělala bych si nic už jen kvůli ní, ale je to těžké.

V práci jsem potkala Adama a začali jsme spolu chodit. Je to taky moje opora, ale ani on mi nedokáže plně nahradit, o co jsem přišla. Když mám v práci stres nebo je toho na mě moc, myslím na nejhorší. Tři velké rány během jednoho roku mě hrozně změnily a radost ze života zmizela. Jestli ji zase někdy najdu? Kdo ví.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (48): Rozpadalo se nám manželství a já chtěl odejít. Pak jsme si začali povídat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.