Štěpán (26): Na den, kdy jsem šel poprvé sám do školy, nikdy nezapomenu. Drobná nehoda způsobila, že jsem zažil něco zvláštního

Do onoho osudného dne mě do školy doprovázela matka. V mých jedenácti letech jí ale otec nakázal, aby mi dala volnost a nechala mě jít samotného. Kvůli tomu jsem zažil něco moc zvláštního.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (42): Myslela jsem si, že ten dětský pláč je jen noční můra. Bylo to ale mnohem horší

S mámou jsme měli výjimečný vztah

Jsem jedináček. Maminka mě vždycky milovala. Nemusela to ani říkat. Její činy mluvily za ni. Od dětství se mi hodně věnovala. Dokázala se mnou hodiny stát u řeky a házet do ní kamínky. Viděla, jak jsem šťastný. Nekupovala si mě drahými dárky. Dávala mi skutečnou mateřskou lásku. Byla na mě citově velmi upnutá.

Tehdy jsem to nevěděl. Její lásku jsem přijímal tak, jak mi ji dávala. Táta už byl o poznání přísnější. Ten chtěl, abych do školy chodil sám už v sedmi letech. Cesta do ní byla ovšem poměrně složitá. Budovu dělily od autobusové zastávky dvě frekventované křižovatky. Proto se mnou mamka chtěla chodit.

Zkrátka se bála. I já jsem se cítil tak nějak víc v bezpečí, když se mnou šla. Pak ovšem nastal den, kdy otec bouchnul do stolu. ,,Zítra půjdeš do školy sám! Už jsi velký kluk! Zvládneš to,“ řekl rázně. Matka nic nezmohla. Měl jsem kvůli tomu docela neklidné spaní, i když jsem věděl, že jsem jediný ze třídy, koho máma vodí za ruku až před vchod.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (55): Ve snu jsem zahlédla dceřinu budoucnost. Nenapadlo mě, že by se to mohlo vážně stát

Na přechodu mě srazilo auto

Tu noc se ani mamka moc nevyspala. Byla z toho stejně nervózní jako já. Ráno u snídaně mi několikrát zopakovala, jak mám jít. ,,Vždycky se pořádně rozhlédni. Dávej pozor na auta. Jsi moje šikulka, zvládneš to. Až dorazíš, napiš mi zprávu,“ kladla mi na srdce a dala mi na cestu pusu na čelo. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se vstříc nové zkušenosti.

Cestu autobusem jsem zvládl na jedničku. Nervozita se mě zmocnila, až když jsem vystoupil. ,,Teď ty dvě křižovatky a budeš tam,“ uklidňoval jsem se. U křižovatky jsem čekal skoro tři minuty, než byla šance přejít. Špatně jsem si to ale spočítal a přijíždějící auto muselo brzdit na poslední chvíli. Přesto do mě mírně narazilo. Skácel jsem se k zemi.

Z auta vylezl naštvaný řidič. ,,Jsi v pořádku? Kam koukáš?“ seřval mě. Sice mě hrozně bolela hlava, ale rozhodl jsem se pokračovat v cestě, i když jsem se trochu motal. Pak u mě najednou zastavilo známé auto. Vykoukli z něj babička s dědou. ,,Nastup si, my tě do školy hodíme,“ řekli a já poslechl.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (23): Našla jsem v mobilu šokující fotky, které jsem nemohla pořídit já. Mám strach, že přicházím o rozum

Dodnes nevím, jak jsem se dostal do školy

Hlava mě rozbolela jako střep. Tomu, co si babička s dědou povídali, jsem nerozuměl. Byl jsem jako omámený. Vysadili mě u školy. Přišel jsem za minutu osm. Usedl jsem do lavice a hned psal mamce zprávu, že jsem v pořádku. Když skončilo vyučování, těšil jsem se domů. Cítil jsem se unavený. Před školou na mě čekala mamka. ,,Babi s dědou měli cestou z Maďarska nehodu, jedeme za nimi do nemocnice,“ řekla s pláčem.

Nezmohl jsem se na slovo. ,,Nehodu? Vždyť mě ráno svezli do školy,“ přemítal jsem v hlavě. Oba bohužel v nemocnici zemřeli. Dlouho jsem to nechápal. Až v dospělosti jsem pátral po tom, co jsem vlastně zažil. V osudný den byli babička s dědou něco jako převozníci. Dodnes z toho mám zmatek v hlavě. Já měl nakonec otřes mozku, což se ukázalo druhý den po srážce. Takže jsem možná jen blouznil? Dodnes si nejsem jistý, jak jsem se do té školy vlastně dostal.

Mohlo by Vás zajímat:

Rupert (37): Syn mi tvrdil, že v jeho pokoji straší. Jednou jsem se podíval pod postel a nestačil se divit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.