Světlana (32): Bez obav o své bezpečí jsem nedokázala vyjít z domu ani na nákup

Můj příběh je těžko uvěřitelný, především pro ty, kdo žijí normální život a jakákoliv komunikace s okolím je pro ně dennodenní rutinou. Já mám ještě teď z okolí a jiných lidí panické stavy. Dokážete si představit, že byste nebyli schopní zajít si na nákup nebo trávit čas s kolegy v kanceláři? To se přesně stalo mně a je teď velmi těžké vybojovat si svůj bývalý život zpátky.

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (29): Lékař mi sdělil krutou diagnózu, která mně i mému příteli zničila společný sen

Všechno začalo na základní škole

Nikdy jsem nebyla extrovertní člověk. Už když jsem byla malá, bylo pro mě seznamování noční můrou. Na základní škole jsem se ve třídě držela kamarádek, které už jsem měla, a když náhodou obě chyběly, řekla jsem rodičům cokoliv, jen abych do školy nemusela. „Co tam bez nich budu dělat? S kým se budu o přestávkách bavit? A co oběd, s kým na něm budu sedět?“ honilo se mi hlavou. Jako by pro mě ostatní spolužáci ze třídy neexistovali. Bála jsem se, co si o mně budou myslet, a jestli náhodou není trapné, když k nim jen tak přijdu a zapojím se do jejich konverzace.

Podobně jsem na tom byla, když jsem musela před třídou něco prezentovat. Veřejné vystupování pro mě bylo noční můrou. Vždy jsem se u toho potila, nemohla jsem dýchat, a to všechno spustilo další reakce, kdy jsem se obávala, co si o mně spolužáci pomyslí, když mě takto uvidí. Všechno se to odehrávalo zacykleně a nebyl z toho únik ven.

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (27): Přítelkyně šla po dobu lockdownu bydlet ke mně. Je to peklo, zmýlil jsem se v ní

Vše zhoršil lockdown

S těmito problémy jsem prožila skoro dvacet let. Nebylo mi to nijak zvlášť na obtíž. Prostě jsem na veřejnosti nevystupovala a cíleně se s nikým neseznamovala. Neměla jsem to nikdy za potřebí, vždy jsem byla spíš vlk samotář. A svůj volný čas jsem s radostí trávila v klidu domova, ve společnosti dobré knížky nebo filmu. Naučila jsem se žít se svými strachy, dokud nepřišla covidová pandemie...

Slogan „zůstaň doma, zachráníš životy,“ byl pro mě jak dělaný. Připadala jsem si jako hrdinka. Byla jsem celou doma a nikdo proti tomu nic nenamítal. Bylo to jak můj splněný sen. Nemuset do kanceláře, necestovat v dopravních prostředcích, kde vás všichni soudí, a navíc nemuset ani nakupovat v obchodě. Bez toho, abych vyšla ven, jsem vydržela skoro čtyři měsíce. Pro někoho naprosto nepředstavitelná doba, já jsem ale byla ve svém živlu.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpa (40): Škoda, že lockdown už skončil. Život ve starých kolejích se mi vůbec nelíbí

Rodiče začali mít obavy

Když se ale opatření začala uvolňovat, musela jsem ze svého bezpečného útočiště vyjít. Nechtělo se mi, a tak jsem to dlouho odkládala. Pak nakonec nebylo úniku, návštěvu u rodičů prostě znovu přesunout už nešlo.

Z představy, že budu muset otevřít dveře, mě polilo vedro. Nechtěla jsem potkat lidi na chodbě, nechtěla jsem s nimi jet dopravním prostředkem. Prostě to nešlo. Bylo mi na omdlení. Z bytu jsem nakonec nevyšla. Znovu jsem zavolala rodičům, že musím setkání posunout. „Maminko, nemůžu vyjít z domu, promiň mi to,“ řekla jsem mamince do telefonu.

Začalo jim být všechno jasné a donutili mě chodit na terapie. Od té doby je to s každým dalším měsícem o trochu lepší. Ale stále si myslím, že se kvůli mým fobiím na mě lidé dívají skrze prsty, jako bych to měla napsané na čele.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (31): Terapie tmou mi pomohla zbavit se všech skrytých démonů

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.