Tamara zažívá podivné stavy. Slyší zvonit zvonek u dveří ještě dřív, než se ho někdo dotkne. Rodina ji považuje za blázna, Tamara ale ví, že spíš než o duševní poruchu jde o nějakou mimořádnou schopnost.
Už nevím kudy kam, tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o svoje podivné příhody. Nemám tušení, proč se dějí zrovna mně. No, posuďte sami.
Za dveřmi nikdo nebyl
Začalo to někdy v lednu. Byla jsem zrovna v pokoji, když jsem zaslechla, jak se někdo snaží odemknout dveře. Myslela jsem, že se vrací mamka z práce, protože čas by tomu odpovídal. Běžela jsem do předsíně, abych jí otevřela. Bylo zřejmé, že za dveřmi někdo je.
Poté, co jsem otevřela, mě ale čekal šok. Za dveřmi nikdo nestál. Zmateně jsem zavřela a vrátila se do pokoje. Za pár minut se ten zvuk opakoval. Připadala jsem si jako blázen, nicméně jsem šla znovu ke dveřím a otevřela. Tentokrát tam stála mamka.
,,Co tak koukáš? Vem ty tašky,“ vyzvala mě. Já si zatím v hlavě přehrávala, co to mělo před pár minutami znamenat. Za pár týdnů se mi stalo něco podobného s bratrem Tomášem (21). Ze sledování oblíbeného seriálu mě vytrhlo drnčení zvonku, jako by na něm někdo držel prst minutu v kuse. Vztekle jsem došla ke dveřím, otevřela jsem a hádejte. Nikdo tam nebyl!
Zvonek jsem slyšela jen já
Práskla jsem sebou naštvaně na gauč. ,,Tady si se mnou někdo pěkně hraje,“ špitla jsem. Za dalších patnáct minut zvonek znovu zadrnčel. ,,Jasně, můžu tady lítat ke dveřím klidně celý den,“ pronesla jsem cestou do chodby. Nasupeně jsem otevřela. Tentokrát tam stál Tomáš. Pořád vám to není divné? A to ještě není všechno...
Když jsme zase jednou byli s Tomášem doma sami, stalo se něco zvláštního. Sledovali jsme zprávy a mamka měla přijít až za půl hodiny. Tomáš v kuchyni dodělával večeři. Najednou naléhavě zazvonil zvonek. Úplně jsem sebou cukla. ,,Někdo zvoní, jdi otevřít,“ houkla jsem na Tomáše. ,,Nikdo nezvoní, to se ti jen zdálo,“ ozvalo se.
Já to zvonění ale slyšela pořád. Rozčilovalo mě, že je brácha líný jít otevřít. Tak jsem tam šla sama. Nenapadlo mě, že mě čeká totéž, co před pár týdny. Za dveřmi nikdo nebyl. Natolik mě to naštvalo, že jsem proběhla dvě patra pod námi. ,,Třeba si z nás dělá srandu nějaká parta puberťáků,“ honilo se mi hlavou, zatímco jsem zadýchaně vybíhala schody.
Buď jde o nějaký dar, nebo jsem blázen
Tomáš už stál ve dveřích. ,,Co šílíš, ségra? Nikdo nezvonil. Z kuchyně bych to přece slyšel,“ pronesl a sáhl mi na čelo, jestli nemám horečku. ,,Ty jsi vážně nic neslyšel? Vždyť ten zvonek řval jak na lesy,“ tvrdila jsem bráchovi. Ten jen protočil panenky, že mám asi halucinace. Během dvaceti minut zazvonil zvonek znovu.
Byla to mamka, které se strašně chtělo na malou a zapomněla si klíče. Mám skoro pocit, jako bych předem věděla, že má někdo přijít. Teď se mi to navíc začalo dít i s telefonem. Slyším ho, jak zvoní, ale když ho vezmu do ruky, nikdo nevolá. Buď jsem zralá na doktora, nebo mám nějakou schopnost, která by se mi mohla hodit. Možná se přestanu hroutit a navštívím někoho, kdo by mi mohl říct, proč se mi to děje.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.