Co člověk, to názor. Vlaďka například odmítá očkování proti covidu. Nikomu svůj postoj nevnucuje, jen vakcínu zatím nechce. To ale nedokáže pochopit její rodina.
Jenom proto, že mám jiný názor na očkování proti covidu, jsem přišla o velkou část rodiny. Jde o to, že vakcínu zatím odmítám. Nikomu svůj názor nevnucuji, i tak jsem se ale stala černou ovcí.
Táta prodělal covid
Když byla pandemie nemoci covid-19 na vrcholu, báli jsme se všichni. Já měla strach především o nejstarší členy rodiny. Babičce s dědou táhne na osmdesát. Do toho má děda rakovinu. Pro ně dva by mohlo toto onemocnění mohlo být smrtelné. Proto jsem jim obstarávala nákupy nebo je vozila autem, aby nemuseli MHD.
Našim je okolo šedesáti, takže také patří do rizikové skupiny. Máma měla celou pandemii jako účetní home office. Táta by to doma nevydržel, takže si v práci vyhádal možnost dojíždět alespoň dvakrát týdně do kanceláře. Tam se bohužel jednoho dne nakazil. Skončil na plicní ventilaci a my se modlili za jeho uzdravení.
Táta se z toho vylízal, ale první, co řekl, když ho propouštěli, bylo: ,,Jakmile bude nějaké očkování, jdu do toho. Už tohle nikdy nechci zažít.“ Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože vakcína byla na samém začátku vývoje. Rodina se začala ještě více chránit, protože jsme všichni viděli, co to s tátou udělalo.
Odmítla jsem se očkovat
Dodneška se mu hůř dýchá, je unavenější a celkově zeslábnul. Ani mně se nákaza nevyhnula. Díky bohu, že jsem měla hladký průběh. Jen lehce zvýšená teplota plus únava. Ztráta čichu a chuti se dala zvládnout. Před rodinou jsem to říct nemohla, ale byla jsem vlastně ráda, že jsem si tím prošla. Posílila jsem si tím imunitu.
Když se začalo očkovat, byla jsem v šoku z toho, kolik lidí tomu propadlo. Média nás denně bombardovala tím, že je to naše povinnost. Já to ovšem viděla jinak. Neměla jsem a nemám v očkování důvěru, proto jsem se rozhodla, že si tím neprojdu. V rodině se ale neřešilo nic jiného. Jako první stáli ve frontě děda s babičkou.
Tam jsem jisté pochopení měla. Dědovi to koneckonců doporučili i na onkologii. A babička vždycky dělala to, co děda. Když mi volal táta, kdy jdu já, nechtěla jsem mu lhát. ,,Tati, já si to zatím nenechám dát. Nevěřím tomu,“ odpověděla jsem. A byl oheň na střeše. Postupně mě začala obvolávat celé rodina a vyvíjet na mě tlak.
Dokud se nenaočkuji, neuvidím rodinu
,,To se pak s tebou ale nemůžeme vídat, když nebudeš očkovaná,“ pronesla matka poté, co pochopila, že to myslím vážně. ,,A proč ne, mami? Vy budete očkovaní a když se tak bojíte, budu si dělat testy,“ hájila jsem se, ale nestačilo to. Musím říct, že jejich snaha mě přemluvit byla neuvěřitelná. Denní hovory, emaily a srdceryvné prosby, abych to udělala.
Nezlomili mě. Jen dodrželi to, co mi na začátku říkali. Nevídají se se mnou. Táta s mámou se ode mě zcela distancovali. Sice mi volají, ale osobního kontaktu se bojí. Přicházím o všechny rodinné oslavy a sešlosti. Táta měl nedávno narozeniny. Přála jsem mu přes videohovor.
Kdo to vidí trochu reálně, je děda. Tajně se se mnou stýká. Říká, že stejně co nevidět umře. A nechce odejít s tím, že mě před smrtí neviděl. Já si stále trvám na svém. Uvidíme, jak dlouho ještě vydržím žít bez rodiny. Celé mi to přijde absurdní.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.