Zuzana (30): Duch koně se zlatavou hřívou mi připomenul největší ztrátu mého života

Nikdy by mě nenapadlo, že po tolika letech spatřím svou milovanou kobylu Esme. Když jsem na poli viděla vesele cválajícího koně, zjistila jsem, že jde o Esme, která zemřela před 14 lety. Nikdy na ten pohled nezapomenu.

Mohlo by Vás zajímat:

Soňa (34): Noční směny mi dávají zabrat. Po chodbách se courají duše mrtvých bláznů

Když mi bylo šestnáct, zasáhla mě velká ztráta

Už od malička jsem hodně tíhla ke koním. Kdykoliv jsem mohla, šla jsem s mamkou do stájí. Líbil se mi tam jeden kůň, respektive kobyla Esme. Nikdy se nemohla zúčastnit dostihů. Byla ale tak krásná... Měla zlatavou hřívu, kterou jsem jí pravidelně česala. Velmi rychle jsme k sobě přilnuly. Když mi bylo třináct let, rodiče mi ji koupili.

Nikdo o ni neměl zájem, protože byla slabší na jednu nohu. Mít svého vlastního koně byl můj sen. S Esme jsme se často jezdily projet na pole a kolem lesa. Ke štěstí jí stačilo málo. Často jsem k ní promlouvala, protože jsem měla pocit, že mi jako jediná rozumí. Ty tři roky, které jsme strávily spolu, navždy zůstanou v mé paměti.

Když mi bylo šestnáct let, Esme zemřela. Byly jsme zrovna na projížďce, když se z ničeho nic skácela k zemi. Přivolaná pomoc už ji nedokázala zachránit. Selhalo jí srdce. Byl to velmi smutný den. Odešla má nejvěrnější přítelkyně. Dlouhé roky jsem nedokázala vkročit na místo, kde zesnula.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (23): Navštívila mě tajemná postava. Byl to anděl strážný, nebo duše mé mrtvé sestřičky?

Jednoho dne jsem svou kobylu spatřila na poli

Čas plynul a já se z rodného města odstěhovala. Po čase jsem se provdala a porodila dceru Nelu. Když jí byly čtyři roky, jeli jsme za našima. Na místo, kde jsem vyrůstala. Nela chtěla vidět místa, která jsem navštěvovala jako malá. I když to bylo hodně bolestivé, vzala jsem ji i tam, kde zemřela Esme. „Bylo to tady," ukázala jsem prstem na ono místo.

S Nelou jsme stály na poli a tiše uctívaly její památku. Poté se Nela z ničeho nic zbrkle rozeběhla. „Kam běžíš?" volala jsem za ní. Nereagovala, takže jsem se ji musela následovat. Běžela jako smyslů zbavená. Když doběhla na konec polní cesty, prstem na něco ukazovala. „Mami, dívej, támhle je kůň," křičela. A já zůstala v úžasu.

Esme? To není možné, honilo se mi hlavou. Na louce se proháněl kůň. Skákal tak ladně a sebevědomě. Když nás spatřil, zastavil se. Udělal tři kroky k nám a zatřepotal hlavou. Tehdy jsem si všimla té zlatavé hřívy a nahrnuly se mi slzy do očí. „Jsi to ty..." špitla jsem tiše.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (23): Na ten pohled z okna kanceláře do smrti nezapomenu. Přesvědčil mě, že existují zvířecí duše

Duše mé Esme žije dál

Chtěla jsem natáhnout ruku, abych si ji pohladila. Ale sáhla jsem do prázdna. Kůň sice dál stál na místě, ale jako kdyby nebyl. Vzala jsem Nelu za ruku a vydaly jsme se domů. Když jsem ji večer uložila do postele, rozhodla jsem se, že se na místo znovu vypravím. Sotva jsem tam došla, opět jsem spatřila třpyt zlatavé hřívy.

Seděla jsem na kameni a pozorovala, jak neobyčejný kůň svobodně cválá. Podle pohybů jsem si byla téměř jistá, že je to má Esme. Respektive její duch. Pozorovala jsem ji celou noc. V jednu chvíli se opět dlouze podívala mým směrem. Věděla o mě. Stoupla si na zadní a řehtala. Poté vyrazila k lesu a zmizela. Šla jsem se podívat na zablácené pole. Nebylo tam jediné koňské stopy. To mě utvrdilo v tom, že jsem viděla duši mé milované Esme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie (23): Psí přítel mě neopustil ani po smrti. Stále je mým osobním strážcem

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.