Laura (36): Jednoho dne jsem zjistila, že už nemůžu a do práce nedorazila. Jsem vyhořelá a nevím, jak dál

Všechno to začalo, když jsem si jednoho rána uvědomila, že prostě nemůžu. Seděla jsem v autě před budovou naší firmy, držela klíčky v ruce a jen zírala na volant. Představa dalšího dne stráveného telefonováním, řešením krizí a přehazováním úkolů na ostatní mě naprosto znechucovala. Po deseti letech v téhle firmě jsem se cítila jako závodní kůň, který si právě všiml, že dráha nemá konec.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (26): Nemohla jsem najít práci, která by vynášela. Pak mi na baru nabídl chlápek tisícovku za nevšední věc

Od práce jsem odešla do parku

Srdce mi bušilo, žaludek se svíral, ruce jsem měla ledové. V tu chvíli mi došlo, že jestli dnes vystoupím a půjdu tam, prostě se zhroutím. A tak jsem udělala jediné logické rozhodnutí. Vypnula jsem služební telefon, zaparkovala auto u parku a zůstala tam. Seděla jsem na lavičce, dívala se na stromy a představa, že dnes nedorazím do práce, mě naplnila nečekaným pocitem osvobození.

Jenže jednou to nestačilo. Další den jsem se vzbudila s přesvědčením, že když jsem to zvládla včera, můžu to zvládnout i dnes. Došla jsem k doktorce a nahlásila nemoc. No jistě, vždyť z toho množství stresu mě určitě rozbolela hlava, žaludek i záda, takže „pracovní neschopnost“ mi prošla skoro přirozeně. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, jak hladce se dá předstírat nemoc i bez fyzického důkazu.

Týden se proměnil ve dva. Jistě, někde vzadu mě trochu hryzalo svědomí, ale myšlenka, že bych se teď měla vrátit do té „vřavy“, byla nesnesitelná. A tak jsem se stala mistryní předstírání. Vymyslela jsem si celé spektrum příznaků od horečky přes nevolnosti až po záhadné alergické reakce, které vyžadovaly přísný klid na lůžku. Jenže nic netrvá věčně.

Mohlo by Vás zajímat:

Dalibor (36): Žil jsem jen svou prací. Jaká chyba to byla, jsem pochopil jednoho dne v parku

Někdo z práce mě viděl v kavárně

Jednoho dne mi volala kolegyně na osobní číslo, protože služební jsem pochopitelně stále „vypnutý“ měla. Chtěla mě jen zkontrolovat. „Já ti volám, abych tě upozornila, že se proslýchá, že sice marodíš, ale chodíš si po městě po kavárnách. Dávala bych si pozor, být tebou.“ Zbledla jsem, když jsem si uvědomila, že moje kavárenská terapie na rohu kanceláře byla zřejmě nápadnější, než jsem si myslela.

Návrat do práce byl … zajímavý. Každý na mě pohlížel tak zvláštně, jako kdybych byla nějaká hrdinka, co zvládla epidemii, nebo naopak podezřelá osoba. Šéf si mě pozval na kobereček a jeho výraz mluvil za vše. Stála jsem tam a věděla, že mám dvě možnosti. Mohla jsem dál předstírat a doufat, že mě nevyhodí, nebo přiznat, že jsem prostě vyhořela. Přiznala jsem, že už nemůžu, a překvapivě – oni to pochopili. Šéf mě poslal na skutečnou dovolenou. Teď už se jen rozmýšlím, jestli se zpět do práce vůbec vrátím.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vojtěch (27): Šéfová mě po teambuildingu pozvala na rande, ale já jít nechci. Vždyť je o dvacet let starší