Lenka se konečně odhodlala dostudovat v oboru marketing. Byla natěšená, skoro jako malá školačka. Chyběla jen aktovka a penál plný pastelek. Pak potkala o generaci mladší spolužáky, kteří si mysleli, že je profesorkou.
Byla jsem na sebe hrdá, konečně jsem se dokopala k tomu, abych se přihlásila k dálkovému studiu. Nevěděla jsem, že si budu mezi spolužáky připadat až tak stará. Mám chuť se na to vykašlat.
Chtěla jsem mít aspoň nějaký titul
Vždy jsem měla pocit, že jsem se po maturitě vykašlala na studijní kariéru a byla to škoda. Práci nemám špatnou, ale učila jsem se pěkně, mohla jsem to dotáhnout třeba i trochu dál. Často jsem uvažovala o tom, že se přihlásím na bakalářské studium. Tři roky dálkově mě přeci nezabijí.
Roky ubíhaly a já tak učinila až hodně po třicítce. Byla jsem na svoje rozhodnutí hrdá, všichni kolem mě plácali po zádech a já se nemohla dočkat, až nastoupím do školy. Nevím, co jsem si představovala. Možná stejně staré lidi, co tak nějak dohánějí vzdělání.
Jako ve filmu Marečku, podejte mi pero to ale nevypadalo. První víkend ve školní lavici jsem strávila s partou dvacetiletých lidí, kteří se se mnou nehodlali vůbec bavit. Bylo mi trapně, někteří si mysleli, že jsem učitelka. Víkend jednou měsíčně by se dal snad vydržet, myslela jsem si.
S novou generací jsem si nerozuměla
Nejenže mezi nimi vypadám jako „bába“, ale ještě jsem asi zaostalá. Na rozdíl od ostatních jsem se musela profesorů neustále na něco ptát a jediná jsem si poznámky zapisovala na papír místo do notebooku. Spolužačky na mě byly milé takovým tím litujícím způsobem.
Necítila jsem se tam vůbec dobře, a tak jsem se snažila zaměřit čistě na učivo. Přestávky jsem přetrpěla někde sama, což mi nepříjemně připomínalo střední školu, kde jsem nebyla zrovna za hvězdu. Směsice pocitů způsobila, že jsem se cítila nesebevědomá a chtěla se na studium vykašlat.
„Co blázníš, na tom nic není, že jsi nejstarší. Určitě tě nikdo nelituje, moc to prožíváš. Jsi úžasná, že do toho jdeš. Já už bych na to neměla hlavu!“ snažila se mě ukonejšit kamarádka. Jenže mě děsila, protože já na to možná taky už tu hlavu neměla.
Profesor matematiky zabránil mým „zaječím úmyslům“
Další měsíc, kdy jsem se měla spolu s ostatními trápit u matematiky, přišel nový profesor. Všechny ženské při pohledu na něj úžasem vydechly. Byl to takový George Clooney místního školního sboru. A vyhlédl si právě mě coby studentku, na kterou se bude nejvíc obracet. Však jsme si byli věkově nejblíž.
Za oknem bylo babí léto a já se snažila neudělat ze sebe při matematických úlohách blbce. O přestávce na oběd mě profesor pozval do nedaleké restaurace, samozřejmě ve vší počestnosti. Byla jsem ráda, že si mám s kým pokecat. Možná dám tomuhle studiu přeci jen ještě šanci.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.